Alfons Maria Jakob

Alfons Maria Jakob (2. července 1884, Aschaffenburg – 17. října 1931, Hamburk) byl německý neurolog.

Alfons Maria Jakob byl synem obchodníka. Studoval medicínu v Mnichově, Berlíně a Štrasburku, kde v roce 1908 získal doktorát. V roce 1909 zahájil klinickou práci u psychiatra Emila Kraepelina a laboratorní práci u Franze Nissla a Aloise Alzheimera v Mnichově.

V roce 1911 odešel do Hamburku pracovat s Theodorem Kaesem a stal se vedoucím laboratoře anatomické patologie v psychiatrické státní nemocnici Hamburg-Friedrichsberg. Po Kaesově smrti v roce 1913 ho Jakob vystřídal na postu prosektora. Po službě v německé armádě v první světové válce se vrátil do Hamburku a vyšplhal po akademickém žebříčku. V roce 1919 byl habilitován v oboru neurologie a v roce 1924 se stal profesorem neurologie. Pod Jakobovým vedením oddělení rychle rostlo. Významně přispěl k poznání otřesu mozku a sekundární nervové degenerace a stal se doyenem neuropatologie.

Jakob publikoval pět monografií a více než 75 prací. Jeho neuropatologické studie významně přispěly k vymezení několika nemocí, včetně roztroušené sklerózy a Friedreichovy ataxie. Poprvé rozpoznal a popsal Alperovu chorobu a Creutzfeldtovu-Jakobovu chorobu (posledně jmenovaná s Hansem Gerhardem Creutzfeldtem). Nashromáždil nesmírné zkušenosti s neurosyfilidou, měl 200 lůžkové oddělení věnované výhradně této poruše. Jakob absolvoval přednáškové turné po Spojených státech a Jižní Americe, kde napsal práci o neuropatologii žluté zimnice.

Posledních 7 let svého života trpěl chronickou osteomyelitidou. Ta nakonec způsobila retroperitoneální absces a paralytický ileus, na který po operaci zemřel.

Doporučujeme:  Nevědomí