V lingvistice je kodifikace proces standardizace a vytváření normy jazyka.
Kodifikace jazyka se může lišit případ od případu a závisí na stupni již existující standardizace. Obvykle znamená vytvoření systému psaní, stanovení oficiálních pravidel pro gramatiku, pravopis, výslovnost, syntax a slovní zásobu a také vydávání gramatických příruček, slovníků a podobných pokynů. Pro určitý aspekt existuje několik variant, např. různé způsoby hláskování slova, a je třeba rozhodnout, která varianta bude standardní.
V některých zemích tuto kodifikaci provádí orgán zřízený státem, jako je například Francouzská akademie. Ke kodifikaci často dochází v důsledku nových vynálezů, změn hodnot nebo jiných kulturních vlivů. Po procesu dekolonizace se mnoho afrických států muselo rozhodnout, zda si ponechají koloniální jazyk, nebo si zvolí jednu (či více) z domorodých jazykových variet jako úřední jazyk, což si vyžádalo jazykové plánování.
Ve známém modelu jazykového plánování Einara Haugena je kodifikace až druhým krokem. Prvním krokem je proces výběru, třetím krokem je vypracování slovní zásoby (zejména odborných termínů) a čtvrtým krokem implementace změn ve společnosti. V procesu jazykového plánování existují dvě hlavní úrovně: korpusové plánování a stavové plánování (Heinz Kloss). Kodifikace je součástí korpusového plánování jazyka, protože se plánuje samotné „tělo“ jazyka, na rozdíl od statusového plánování, kde se zvyšuje prestiž a užívání jazyka:
Zda bude kodifikace úspěšná, závisí do značné míry na jejím přijetí obyvatelstvem a také na formě jejího provádění ze strany vlády, např. na podpoře její prestiže a rozšíření, na výuce normy ve školách a jazykových kurzech apod.