Intersubjektivita je něco, co sdílí dva nebo více subjektů.
Intersubjektivita je „Sdílení subjektivních stavů dvěma nebo více jedinci“. (Scheff 2006). Odkazuje na sdílenou emoci (naladění), sdílenou pozornost a sdílený záměr.
Termín se používá třemi způsoby.
Intersubjektivita zdůrazňuje, že sdílené poznání a konsenzus jsou nezbytné pro formování našich myšlenek a vztahů. Jazyk je vnímán spíše jako komunální než soukromý. Proto je problematické pohlížet na jednotlivce jako na součást soukromého světa, který je jednou provždy definován.
Intersubjektivita je dnes důležitým pojmem v moderních školách psychoterapie, kde našla uplatnění v teorii vzájemných vztahů mezi analytikem a analytikem.
Intersubjektivita v psychoanalýze
Mezi prvními autory, kteří používají v psychoanalýze toto pojetí, explicitně či implicitně, můžeme zmínit Heinze Kohuta, Roberta Stolorowa, George E. Atwooda, Jessicu Benjaminovou ve Spojených státech a Silvii Montefoschiovou v Itálii.
Přijetí intersubjektivní perspektivy v psychoanalýze znamená především vzdát se toho, co Robert D. Stolorow definuje jako „mýtus izolovat mysl“.
V posledních 20 letech se vyvinul nový směr v psychoanalýze, často označovaný jako relační psychoanalýza nebo jen relační teorie. Ústřední osobou je Daniel Stern . Empiricky je intersubjektivní škola inspirována výzkumem kojenecké neverbální komunikace . Hlavní otázkou je, jak jsou centrální relační otázky sdělovány velmi rychlým tempem neverbálním způsobem. Zdůrazňují také důležitost reálných vztahů se dvěma rovnocennými partnery. Časopis Psychoanalytic Dialogues se věnuje relační psychoanalýze.
Intersubjektivita v léčbě
Ústřední role intersubjektivity v lidském vývoji je stále více chápána vývojovými teoretiky (Trevarthen, 2001; Stern, 1985). Intersubjektivita je sdílená, reciproční zkušenost mezi rodičem a dítětem, kdy zkušenost každého z nich má vliv na zkušenost toho druhého. Děti například prožívají samy sebe jako milované, milované, ceněné, hodnotné a chytré, kdykoli je jejich rodiče prožívají jako projev těchto vlastností. Podobným způsobem prožívají rodiče sami sebe jako schopné a pečující, kdykoli je jejich děti prožívají jako projev těchto vlastností. Je velmi obtížné, ne-li nemožné prožívat sebe jako nositele těchto vlastností, pokud nás důležití lidé v našem životě nepociťují jako nositele těchto vlastností. Intersubjektivita není proces, kdy rodič (nebo terapeut) hodnotí dítě (nebo klienta) jako nositele určité vlastnosti a poté předkládá slovní shrnutí hodnocení. Intersubjektivita představuje komplexní emocionální, záměrnou/motivační, pozornou, reflexní a behaviorální zkušenost druhého. Vychází ze sdílených emocí (naladění), společné pozornosti a vědomí a shodných záměrů.
Intersubjektivita a připoutanost
Psychiatrická diagnóza Reaktivní porucha vazby (RAD) (DSM-IV-R 313.89) může být chápána jako důsledek významného zhoršení intersubjektivního sdílení zkušeností mezi pečovatelem a dítětem. Tato disharmonická intersubjektivita má za následek zhoršení základních sociálních, psychologických a interpersonálních oblastí. RAD může být nejlépe pochopena v rámci intersubjektivity (Trevarthen, C., 2001, Diamond, N., & Marrone, M., (2003), která má ústřední roli ve zdravém vývoji mozkových systémů (Shore, 1994), společenském fungování a interpersonálních vztazích. Proto by se léčba měla zaměřit na tyto oblasti zhoršení. Konkrétně by se dalo očekávat, že efektivní léčba se zaměří na intersubjektivní sdílení zkušeností a na procesy ve vztahu.
Děti s chronickou anamnézou časné malléčby v rámci pečovatelského vztahu jsou zvláště ohroženy rozvojem RAD a mají poruchu v několika oblastech, která byla široce definována jako komplexní trauma. Jako preferovaný přístup se navrhuje léčba RAD, která se zaměřuje na intersubjektivitu, která má ústřední roli ve vývoji mozkových a sociálních funkcí.
Intersubjektivita a léčba poruch připojenosti
Intersubjektivita je ve filosofii hlavním tématem. O dualitě já a druhé osoby filosofové dlouho přemýšleli, co to znamená mít intersubjektivní zkušenost a jaké poučení z ní lze vyvodit. Etika se například zabývá tím, jak by měl člověk jednat a co dluží v intersubjektivní zkušenosti, kde existuje identifikovatelný druhý.
Ve fenomenologii plní intersubjektivita mnoho funkcí. Umožňuje empatii, která ve fenomenologii zahrnuje prožívání jiné osoby spíše jako subjektu než jen jako objektu mezi objekty. Přitom člověk prožívá sám sebe tak, jak ho vidí Druhý, a svět obecně jako sdílený svět místo toho, který je dostupný jen sám sobě.
První studie o fenomenologii intersubjektivity vypracoval Edmund Husserl, zakladatel fenomenologie. Jeho studentka Edith Steinová rozšířila koncept a jeho základ v empatii ve své doktorské disertační práci z roku 1917 O problému empatie (Zum Problem der Einfühlung).
Intersubjektivita také pomáhá při konstituování objektivity: v prožívání světa dostupného nejen sobě, ale i Druhému existuje most mezi osobním a sdíleným, já a Ti druzí.
Studie dialogu a dialogismu odhalily, jak je jazyk hluboce intersubjektivní. Když mluvíme, vždy oslovujeme své partnery, bereme jejich perspektivu a orientujeme se podle toho, co si myslíme, že si myslí (nebo častěji nemyslí). V rámci této tradice výzkumu bylo argumentováno, že struktura jednotlivých znaků nebo symbolů, základ jazyka, jsou intersubjektivní a že psychologický proces sebereflexe zahrnuje intersubjektivitu. Nedávný výzkum zrcadlových neuronů poskytuje důkazy pro hluboce intersubjektivní základ lidské psychologie a pravděpodobně velká část literatury o empatii a teorii mysli se vztahuje přímo k intersubjektivitě.
Intersubjektivita a filozofie:
Intersubjektivita v psychoanalýze:
Intersubjektivita v psychoanalýze:
Intersubjektivita a filozofie