Imaginární (sociologie)

Imaginární neboli společenská imaginárnost je soubor hodnot, institucí, zákonů a symbolů společných určité společenské skupině a odpovídající společnosti. Jacques Lacan zavedl tento termín v roce 1936 a používal jej po celou dobu své práce jako jeden ze tří řádů ve své psychoanalytické teorii. Imaginární jako lakanistický termín zahrnuje konotace iluze, svádění a fascinace, ale v žádném případě není zbytečný nebo bezvýznamný (jako něco, co je iluzorní). Definuje dvojí vztah mezi egem a spekulárním obrazem. V roce 1975 použil Cornelius Castoriadis tento termín ve své knize The Imaginary Institution of Society. V roce 1995 byla „Technoscientific Imaginaries“ použita jako název svazku etnograficky zkoumajícího současnou vědu a techniku. Sbírka setkání v technovědách od kolektivu antropologů a dalších, editovaná Georgem Marcusem, měla za cíl najít strategická místa změn v současných světech, která již neodpovídají tradičním myšlenkám a pedagogikám a která jsou nejlépe prozkoumána prostřednictvím spolupráce technologů a sociálních vědců. Zatímco lakánská imaginárna je pouze nepřímo vyvolána, souhra mezi emocemi a rozumem, touhou, symbolickým uspořádáním a skutečností je opakovaně zkoumána. Pro technickou stránku těchto imagináren jsou rozhodující vizuální, statistické a další reprezentační způsoby zobrazování, které jednak usnadnily vědecký vývoj a jednak někdy nesprávně nasměrovaly smysl pro objektivitu a jistotu.

Společenská imaginárnost sice netvoří zavedenou realitu, ale přesto je institucí, neboť představuje systém významů, které řídí danou společenskou strukturu. Tyto imaginárnosti je třeba chápat jako historické konstrukty definované interakcemi subjektů ve společnosti. V tomto smyslu není imaginárnost nutně „reálná“, neboť se jedná o imaginární pojem podmíněný představivostí konkrétního společenského subjektu. Nicméně mezi těmi, kdo používají tento termín (nebo s ním spojené termíny, jako je imaginárnost), přetrvává určitá debata o ontologickém statusu imaginárnosti. Někteří, jako například Henry Corbin, chápou imaginárnost skutečně jako docela reálnou, zatímco jiní jí připisují pouze společenskou nebo imaginární realitu.

Doporučujeme:  Hypertyreóza

Kanadský filozof Charles Taylor ve své knize Moderní sociální imaginarie (2004) rozšiřuje pojem západní imaginace. Pokouší se popsat modernitu a moderní morálku jako systém vzájemně prospěšných sfér, zejména veřejné sféry Habermase, tržní ekonomiky a samosprávy občanů ve společnosti.

Technoscientific Imaginaries, Late Editions Vol. 2, editoval G.E. Marcus, University of Chicago Press, 1995; s příspěvky Livia Polanyi, Michael M.J. Fischer, Mary-Jo DelVecchio Good, Paul Rabinow, Allucquere Rosanne Stone,Gary Lee Downey, Diana and Roger Hill, Hugh Gusterson, Kim Laughlin, Kathryn Milun, Sharon Traweek, Kathleen Stewart, Mario Biagioli, James Holston, Gudrun Klein, Christopher Pound.

Fernando Andacht, „A Semiotic Framework for the Social Imaginary“, at ARISBE: THE PEIRCE GATEWAY. URL přístupné na 2007-07-18.