Myšlenky bez myslitele: Psychoterapie z buddhistické perspektivy (1995, BasicBooks, ISBN 0-465-03931-6) je kniha Marka Epsteina, a zabývá se pojetím nebo obrazem, který máme sami o sobě – Jinými slovy, kdo si myslíme, že jsme. Kniha také bere v úvahu buddhismus (často označovaný pouze jako východní psychologie, dokonce jeho původní psychologie) a má velmi ústřední učení „oprostit se od sebe“ (já: atman, nezištnost: anatta). Ačkoli buddhistické učení v této knize je pravděpodobně dobře vyvinuté a holistické, někteří možná považují za nejjednodušší se s tím ztotožnit, jak sám sebe popisuje Mark Epstein: „Západní psycholog, který používá buddhistické techniky.“
Epstein v celé knize píše o našem pojetí sebe sama jako o „pouhé myšlence, kterou jsme si vysnili, když jsme byli mladí“. Epstein říká, že s postupem času se k této myšlence stále více a více upínáme a snažíme se ji chránit (viz skandha), což vede k nejrůznějším problémům. A také: „Protože je to jen pevná myšlenka – a navíc vymyšlená dítětem – nemůže to být přesné znázornění neustále se měnícího člověka žijícího z okamžiku na okamžik. A tak, při zachování tohoto pojetí sebe sama, vedeme neustálý boj o obranu něčeho, co je neobhajitelné.“
A tak dochází k závěru: „Tady jde samozřejmě o to, že obhajovat neobhajitelné není způsob, jak být šťastný. Proto bychom se měli přestat klamat a tuto otázku opravdu prozkoumat.“
Dospívá k závěru, že řešením toho všeho je: „jednoduše upustit od tohoto směšného konceptu ‚kdo jsme‘, a začít být tím, čím jsme! Kdo jsme, není neměnný obraz, ale pokračující příběh. Není to nové jen v tomto okamžiku, ale bude to nové znovu, v příštím okamžiku.“
Nemusí to být nutně tak, že toto já jen „upustíme“ nebo pustíme; toto já nikdy neexistovalo, takže je to jako vidět já jako neexistující, jako fikci, iluzi nebo přelud. Když se nám například zraní city nebo když někdo zmáčkne naše tlačítka, je toto já nejvíce „skutečné“. Pokud v těchto okamžicích přesměrujeme své vědomí na já, vidíme, že je v pohybu, a jsme osvobozeni od tlaků narcistických emocí. Toto já je něco, co nikdy neexistovalo. To je to, co je míněno „myšlenkami bez myslitele“.
Pokud si přečtete knihu Marka Epsteina „Myšlenky bez myslitele“, možná zjistíte, že
pečlivě ilustruje všechny nesprávné názory, které se běžně vyskytují u začínajících meditujících, neboť
příklad „jednoduše upustit od tohoto směšného konceptu ‚kdo jsme’“ je aktem odmítání.
Poslechněte si v tomto bodě Epsteina: „Čtvrtou častou mylnou představou… je přesvědčení, že bezmyšlenkovitost je vývojovým stádiem mimo ego – že ego musí nejprve existovat a poté
být opuštěno.“
V análech psychoanalyticky orientované psychoterapie není Epsteinův názor ničím novým. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan, možná nejvlivnější reinterpreter Freuda ve Francii po Freudově smrti, nabídl ve své eseji z roku 1941 přeložené do angličtiny jako ‚Zrcadlová etapa‘ nebudhistické vysvětlení původu vlastního já. Jádro této eseje bylo formulováno v přednáškách již v roce 1936.
V této poučné eseji Lacan analyzuje reakci kojence, který jako první vidí obraz svého vlastního těla v zrcadle nebo v zrcadle. V kontrastu s vnímaným zdánlivým obrazem kojence a psychickou roztříštěností, kterou připisuje kojenci, dospěl Lacan k závěru, že každý z nás si obléká („předpokládá“) něco, co funguje jako já, aby se přizpůsobilo klamnému obrazu, který vidíme v tuto chvíli. Takové já je osoba, za kterou nás, jak doufáme, budou ostatní považovat, spíše než naše fragace, které nás činí tak zranitelnými.
Síla jeho pozorování spočívá v tom, že každé dítě se zrcadlem nebo zrcadlem je viditelně překvapeno svým vlastním obrazem. Lze namítnout, že Lacan nabízí dítěti více sofistikovanosti a zároveň ji odmítá.
Je-li Lacanova vize platná, pak Epsteinova teorie nebere v úvahu velmi reálnou sílu ‚validace‘ individuálního já poskytovaného ostatními, a zejména primárních pečovatelů, rodinných příslušníků a dobrotivých autorit, jako jsou učitelé. Jejich neustálé a trvalé používání takových atributů jako osobního jména nebo přezdívky, pravidelných rutin péče a starostí a očekávání chování neustále posilují verzi já, které každé dítě musí projít z dětství do dospělosti, kde se cyklus opakuje s čerstvými generacemi.
I když v představě, že nejsme tím, za koho nás naše společnost z hlediska identity prohlašuje, může existovat zdravý rozum, Epsteinova příliš snadná odmítání jádra a základních vývojových vlivů činí jeho tezi, že můžeme snadno vytěsnit pojem já, velmi předmětem pochybností.
Kdyby Epstein zvážil výsledky psychoanalýzy, mohl by vidět, že vytrvalost vlastního já, jeho vrozený konzervatismus, je zásadní pro vytvoření referenčního bodu, z něhož může být provedena nějaká částečná změna, aniž by bylo zničeno jádro vlastního já, které vzniklo z potřeby přežít.
Epsteinova „teorie“ je založena na zkušenosti s ublíženou nevinností, kdy je v té době ublíženo konceptu vlastního já a osoba přesměruje vědomí z „urážlivého předmětu na nesprávný předmět“, je to právě toto já, které se „rozpadá pod objektivním dohledem“, nikoli osobnost jako celek. Důvod, proč Mark píše o ublížené nevinnosti, je osvobodit jedince od utrpení, které vytváří naccistická vazba, což je nejtěžší koncept, který lze v mysli uchopit.
Myšlenky při hledání myslitele (Bion)
Bion, W. R. (1962). „A Theory of Thinking.“ International Journal of Psychoanalysis 43, Parts 4-5.
Bion, W. R. (1967). Second thoughts : selected papers on psycho-analysis. London, Heinemann Medical.