Víte, jak to chodí. Listujete si magazínem, upíjíte kávu a najednou narazíte na článek, který vás prostě chytne za srdce. Nebo, řekněme, vám minimálně donutí zamyslet se. Dneska to bude o jednom takovém. O experimentu, který otřásl základy psychiatrie a vlastně dodnes rezonuje. Protože co si budeme povídat, otázka normality a šílenství je občas tenčí než papír.
David Rosenhan: Experiment ‚Být příčetný na nepříčetných místech‘ – kritika psychiatrické diagnózy
Představte si, že se rozhodnete předstírat duševní nemoc. Trochu šílené, co? Ale přesně to udělal psycholog David Rosenhan se skupinou svých kolegů. V roce 1973 se infiltrovali do různých psychiatrických léčeben po celých Spojených státech. Jejich úkol? Tvrdit, že slyší hlasy. Jen jediné slovo: „prázdný“, „dutý“, „bum“. A pak už jen pozorovat, co se bude dít.
Co se vlastně stalo?
No, co se stalo? Lékaři jim uvěřili. Diagnostikovali je schizofrenií nebo maniodepresivní psychózou a hospitalizovali je. A tady začíná ta pravá sranda, nebo spíš hrůza. Protože jakmile se dostali dovnitř, přestali předstírat jakékoli symptomy. Chovali se naprosto normálně. Ale nikdo jim nevěřil. Všechno, co dělali, bylo interpretováno skrze prizma jejich „nemoci“. Psaní poznámek? To je přece důkaz grafomanie. Procházka po chodbě? Nervozita, neschopnost se soustředit.
Důležité: Nikdo z personálu je neprohlédl. Trvalo v průměru 19 dní, než byli propuštěni. A to ještě s nálepkou „schizofrenie v remisi“. Což v podstatě znamená, že jsou sice v pořádku, ale nemoc je pořád někde tam, pod povrchem.
Kritika a dopad
Rosenhanův experiment vyvolal obrovský poprask. Ukázal, jak snadno je možné „nálepkovat“ lidi a jak těžké je se té nálepky zbavit. Zpochybnil objektivitu psychiatrické diagnostiky a upozornil na stigmatizaci duševně nemocných. Nutno říct, že po zveřejnění výsledků se v psychiatrii ledacos změnilo. Začalo se klást větší důraz na individuální přístup a snahu pochopit pacienta, ne jen zařadit ho do nějaké škatulky.
A co si z toho vzít? Možná jen to, že bychom měli být opatrní na to, jak soudíme druhé. A že i zdánlivě pevné hranice mezi normalitou a šílenstvím se dají snadno překročit. Možná stačí jen pár „prázdných“ slov a už jsme v blázinci. Doslova i obrazně.