Dětské trauma… slova, která v sobě nesou tíhu a bolest. Ale co to vlastně znamená a jak s tím můžeme žít dál? Popovídali jsme si o tom s Andreou Brandt, terapeutkou s více než 35 lety praxe. Andrea se specializuje na práci s traumaty, úzkostmi, hněvem a problémy v rodinných vztazích. Její přístup je celostní – propojuje mysl, tělo a srdce, což je klíčové pro uzdravení.
Dětské trauma: Jizvy, které formují a jak je zahojit. Rozhovor s Andreou Brandt
Dětská perspektiva traumatu
„Děti vnímají svět jinak než dospělí,“ vysvětluje Andrea. „Jsou přesvědčené, že všechno, co se kolem nich děje, se týká přímo jich. Takže když vyrůstají v prostředí, kde je zneužívání nebo kritika na denním pořádku, myslí si, že jsou toho příčinou ony. Pokud jim rodiče říkají, že jsou nepořádné, prostě tomu uvěří. Nezkoumají to kriticky.“ Je to jako když si dítě vytvoří o sobě obraz na základě toho, co slyší a vidí kolem sebe. A ten obraz ho pak může pronásledovat celý život.
Trauma v dospělosti
Andrea ale upozorňuje, že ani dospělí se s traumatem nevyrovnávají o moc lépe. „Představte si, že se vám stane dopravní nehoda. Mozek je v šoku, spustí se reakce bojuj, uteč nebo zamrzni. A někdy ztratíme slova. Neschopnost mluvit je častý jev. “ A pokud dospělý zažije třeba sexuální napadení, často se u něj rozvine pocit studu, který se pak prolíná se všemi aspekty jeho života.
Cesta k uzdravení
Bez ohledu na věk je důležité trauma uznat a pracovat s ním na úrovni těla i mysli. „Pouhé vyprávění příběhu nestačí,“ zdůrazňuje Andrea. „Je potřeba pracovat se symptomy, pocity a přesvědčeními pomocí technik, které zahrnují práci s tělem, dechem a mindfulness.“ Je to jako rozmotávat zamotaný klubko – pomalu a trpělivě. Protože se trauma může projevovat i hněvem.
Hněv jako spojenec
„Hněv je vlastně normální a zdravá emoce,“ říká Andrea. „Problém nastává, když ho vyjadřujeme destruktivně. Ale pokud s ním umíme pracovat konstruktivně, může nám paradoxně pomoct se s traumatem vyrovnat.“
Opakuje se cyklus násilí?
Je to smutná realita, ale ano, cyklus násilí se často opakuje. „Pokud si oběť dětského traumatu nenajde cestu k terapii, je velmi pravděpodobné, že bude podobné vzorce chování opakovat i ve vlastní rodině,“ varuje Andrea. „Možná to nebude identické, ale projeví se to jinak, třeba v komunikačním stylu.“
Jeden traumatický zážitek versus dlouhodobé týrání
„Samozřejmě, jeden traumatický zážitek je snazší zpracovat,“ říká Andrea. „Dlouhodobé týrání zasahuje samotné základy osobnosti a má dopad na celý život.“ Je to jako sázet semínka strachu a nejistoty, která pak rostou a zapouštějí kořeny hluboko do duše.
Ztráta identity
Trauma může vést i ke ztrátě identity. „Často si vytvoříme falešné já, abychom se zavděčili rodičům,“ vysvětluje Andrea. „Potlačíme pocity a přesvědčení, které se jim nelíbí, a přizpůsobíme se tomu, co od nás očekávají. Jenže tím ztrácíme kontakt sami se sebou.“
Uzdravení je možné, ale…
Můžeme se z dětského traumatu úplně uzdravit? Andrea je realistka. „Trauma je definováno jako něco nesnesitelného. Nevím, jestli se dá úplně vyléčit, ale rozhodně se dá zvrátit škoda, kterou způsobilo.“ Díky neuroplasticitě mozku se můžeme naučit žít plnohodnotný život v přítomnosti. A hlavně – nezůstávat sami. Mluvit o tom, co se stalo, je důležité. A hledat pomoc, pokud to sami nezvládáme.
Andrea Brandt je autorkou knih „8 Keys to Eliminating Passive-Aggressiveness“ a „Mindful Anger: a pathway to emotional freedom“.
Zdroj: Vycházel jsem z rozhovoru s Andreou Brandt uvedeném v článku.