Vzpomínky na dětství… měly by být plné smíchu, her a objevování. Jenže pro někoho to tak není. Dětská léta, to má být čas, kdy se učíme poznávat svět, s oporou v rodičích a blízkých. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás formuje a ovlivňuje, jakými lidmi se staneme. Bohužel, ne každý má to štěstí vyrůstat v harmonické a milující rodině. Měli jste šťastné dětství?
Dětství, které zanechalo stopy: 5 nenápadných signálů, že vás trauma z minulosti ovlivňuje dodnes
Pokud jste v dětství zažívali zanedbávání nebo týrání, možná s tím bojujete dodnes. Důležité je si uvědomit, že týrání nezanechává vždycky jen fyzické rány (i když i ty se bohužel stávají). Pokud jste byli svědky neustálého křiku a hádek, pokud vám bylo bráněno vyjádřit svůj názor nebo jste byli ponižováni za své zájmy, pravděpodobně jste se cítili vystrašení a zahanbení.
Jako děti často ani nevíme, že jsme týráni. Realita, kterou prožíváme, je pro nás jediná realita. Netušíme, že někde existují rodiče, kteří své děti neponižují, nekřičí na ně a nezapomínají jim připravit večeři. Myslíme si, že takhle to prostě v rodinách chodí. A tak si s sebou do dospělosti neseme pocity hanby, strachu a smutku, aniž bychom tušili, že něco není v pořádku.
Máte pocit, že ve vašem životě něco drhne, a napadá vás, jestli jste v dětství nezažili trauma? Čtěte dál a zjistěte, jaké jsou nenápadné signály, že vás trauma z dětství ovlivňuje dodnes.
1. Únik do dětských let: Regrese
Zvládání stresu je jedna z mnoha věcí, se kterými se jako dospělí musíme naučit žít. Zatímco děti se učí vybít si frustraci pláčem a vztekáním, u dospělého by asi nevypadalo moc dobře, kdyby se vprostřed nudné porady začal vztekle dupat nohama. Dospělí musí řešit problémy jinak, zraleji. Ale pokud jste v dětství zažili trauma, můžete v těžkých chvílích nevědomky unikat do jednodušších časů. Tomu se říká regrese – obranný mechanismus, kdy se dočasně vracíte do ranějších fází vývoje. Znamená to, že tváří v tvář stresu se začnete chovat jako dítě. Můžete používat dětskou mluvu, záchvaty vzteku, houpat se nebo se procházet sem a tam, abyste se uklidnili, nebo se obracet na panenky a plyšáky. V extrémních případech regrese můžete i plakat v poloze plodu nebo se pomočovat. Výzkumy ukazují, že vzpomínky na trauma mohou regresi vyvolat, a proto lidé, kteří v dětství trauma zažili, tento obranný mechanismus používají častěji, když se cítí zahlceni a nevědí, jak se s tím vypořádat.
2. Strach z blízkosti: Nezdravé vztahové vzorce
Existuje teorie – teorie attachmentu – která popisuje, jak se učíme o vztazích prostřednictvím interakcí s rodiči nebo jinými pečovateli. Podle této teorie, pokud rodiče uspokojují vaše potřeby, když jste miminko, získáváte pozitivní obraz o sobě a učíte se důvěřovat lidem kolem sebe. Tomu se říká bezpečná vazba. Pokud jsou ale vaši pečovatelé nereagující nebo zanedbávající, váš dětský mozek se učí, že ostatním se nedá věřit, a vy si vyvíjíte negativní obraz o sobě. To je nebezpečná vazba. Když vyrostete a začnete budovat vztahy, problémy nebezpečné vazby se mohou dostat na povrch. Můžete mít intenzivní pocity opuštění nebo se na druhé lidi příliš upínat až do bodu, kdy vás rozruší už jen pomyšlení na to, že by vás opustili. Nebo se možná tolik bojíte závazků a možnosti, že by vám druzí mohli ublížit, že se ani nesnažíte s nikým navázat vztah. Zkrátka, pokud máte v důsledku traumatu z dětství nebezpečnou vazbu, přinášejí vám vztahy intenzivní úzkost a strach namísto radosti.
3. Chcete se zalíbit všem: Strach z konfrontace
Zlehčovali vaši rodiče vaše myšlenky a nápady? Směli jste se postavit sami za sebe, když jste cítili, že to potřebujete? Nebo vás kritizovali na každém kroku?
Zlehčující nebo přehnaně kritické prostředí mohlo způsobit, že se bojíte konfrontace. Protože jste se kdysi tolik báli rozčílit své rodiče, vyrostli jste v člověka, který se snaží všem zalíbit a bojí se rozčílit kohokoli kolem sebe. Naučili jste se očekávat negativní výsledky a bát se reakcí ostatních. Toto chování se může projevit v různých typech vztahů – s partnerem, rodinou, v práci nebo ve skupině přátel. Nevyjádříte svůj názor a necháte všechny ostatní, aby si dělali, co chtějí. Možná změníte téma, pokud vás něco rozrušuje, předstíráte, že vám něco nevadí, i když tomu tak není, nebo se dokonce nutíte zůstat v nepříjemné situaci, jen abyste nikoho nezklamali.
4. Nedostatečná sebehodnota: Vnitřní kritik
Chválili vás rodiče za vaše úspěchy? Nebo je jen mávli rukou, jako by se nic nestalo? A byli jemní s kritikou, nebo vás ponižovali a uráželi, když jste udělali něco špatně? Pokud vás neustále kritizovali za všechno, co jste udělali, bez ohledu na to, jak malé nebo bezvýznamné to bylo, pravděpodobně jste o sobě neměli moc valné mínění. Naučili jste se, že nikdy nic neděláte správně, i když se snažíte. Mysleli jste si, že jste bezcenní, a možná se tohoto pocitu držíte dodnes.
Pokud trpíte nízkou sebehodnotou, můžete podkopávat všechno, co děláte. I když vám řeknou, že jste odvedli dobrou práci, stejně si myslíte, že to nebylo uděláno správně. Usilujete o dokonalost a cítíte se mizerně, když jí nedosáhnete. Máte pocit, že nikdy nejste dost dobří, pro ostatní ani pro sebe. Žijete v neustálém stavu úzkosti a přemýšlíte, co si o vás druzí myslí, nebo hledáte jejich souhlas.
5. Riskantní chování: Volání o pomoc?
A konečně, riskantní chování je dalším možným znakem traumatu z dětství. Riskantní chování je jakékoli chování s nejistým rizikem – nadměrné pití alkoholu, promiskuitní sexuální život, užívání drog, bezohledná jízda a tak dále. Všechny tyto způsoby chování jsou považovány i za sebepoškozování. Studie prokázaly, že vystavení traumatickým událostem a rozvoj příznaků PTSD vás mohou vést k častějšímu vyhledávání takového chování. Předpokládá se, že pokud jste byli jako děti týráni nebo zanedbáváni, prožili jste to jako život ohrožující událost. Nyní, jako dospělí, aktivně vyhledáváte tytéž zážitky, protože si možná nemyslíte, že si zasloužíte něco lepšího. Hledání rizika může být i maladaptivní strategie, která vám pomáhá překonat všechny ty negativní pocity, které jste zažili. I když to nepovažujete za nic velkého – riskování života a zdraví je jistě důvodem k obavám.
Pokud máte pocit, že vás trauma z dětství brzdí v tom, abyste si užívali život, měli byste vědět, že nikdy není pozdě se zlepšit. Někdy se vzpomínky na trauma pohřbí hluboko v našem nitru, že roky a roky nic necítíme, ale to neznamená, že necítíme, že je něco špatně, a to neznamená, že bychom neměli žádat o pomoc. Reakce na trauma je platná a závažná bez ohledu na to, kolik času od události uplynulo. Koneckonců, všichni v sobě máme vnitřní dítě, dítě, které si zaslouží být milováno a hýčkáno. Pokud se v některém z uvedených znaků poznáváte, důrazně vám doporučujeme, abyste si promluvili s kvalifikovaným odborníkem na duševní zdraví. Trauma z dětství může být obzvláště nebezpečné, protože se často pojí s depresí nebo PTSD. Možná se o vás v dětství nikdo nestaral, ale teď je váš život ve vašich rukou a máte možnost to napravit a postarat se o sebe!