Znáte ten pocit, kdy se vám chce utéct z města? Vypnout mobil, zabořit nohy do hlíny a jen tak být? Já to tak občas mám. A říkám si, jestli to není víc než jen rozmar. Jestli to třeba není nějaký hlubší instinkt.
Ekopsychologie a ekopsychoterapie: Vliv urbanizovaného prostředí na psychiku
Ono totiž není žádné tajemství, že žijeme v čím dál tím víc umělém světě. Beton, sklo, obrazovky… Všude kolem nás. A i když nám to přináší spoustu výhod, něco nám to taky bere. Něco, co jsme dřív brali jako samozřejmost – spojení s přírodou. A možná právě tohle spojení nám chybí víc, než si myslíme.
Co je to ekopsychologie a jak nám může pomoct?
Ekopsychologie, to je vlastně taková věda na pomezí psychologie a ekologie. Zkoumá, jak moc naše psychika závisí na tom, v jakém prostředí žijeme. A taky jak my sami ovlivňujeme to prostředí kolem sebe. Může znít trochu esotericky, ale v podstatě jde o to, uvědomit si, že nejsme oddělení od přírody, ale jsme její součástí.
A ekopsychoterapie? To je pak takový praktický směr, který se snaží tuhle myšlenku využít v terapii. Třeba tím, že sezení probíhají venku, v přírodě. Nebo že se klienti učí vnímat své tělo v souvislosti s přírodním rytmem. Prostě se snaží najít cestu zpátky k sobě skrze přírodu.
Proč nám život ve městě tak dává zabrat?
To je otázka na dlouhou debatu. Ale v kostce – město je hluk, stres, smog. Neustálý proud podnětů, které náš mozek musí zpracovávat. A to je vyčerpávající. Navíc nám ve městech často chybí ten pocit klidu a bezpečí, který nám příroda dokáže dát. Slyšeli jste o termínu „nature deficit disorder“? I když to není oficiální diagnóza, dobře vystihuje ten problém. Děti, které tráví málo času v přírodě, mají víc problémů se soustředěním, jsou úzkostnější a hůř zvládají stres. A dospělí na tom nejsou o moc líp.
Tak co s tím? Nezbývá než se pokusit přírodu do našeho života nějak dostat. I kdyby to mělo být jen pár hodin týdně. Procházka v parku, víkend na chalupě, pěstování bylinek na balkoně. Každá maličkost se počítá.