Už jste se někdy zamysleli nad tím, co se děje v ordinacích psychologů? My ano. Ne snad z voyeurismu, spíš ze zvědavosti. Vždyť lidská psychika, to je taková divočina, a pracovat s ní musí být sakra náročné. Obzvlášť, když se k tomu přidají etické otazníky.
Etika v práci s lidmi: Etické dilemata v psychologické praxi
Psychologická praxe, to není jen o sezeních na gauči a vyprávění o dětství. Je to práce s emocemi, traumaty, a často i s křehkými sny a nadějemi. A tam, kde se jedná o takhle osobní věci, je etika naprosto klíčová. Víte, jak se říká: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Ale v tomto případě spíš „Důvěřuj a chovej se tak, abys důvěru nezklamal.“
Co s informacemi?
Představte si, že se vám klient svěří s něčím, co by mohlo ohrozit někoho jiného. Klasická situace: „Řekl mi, že ji chce zabít.“ Co s tím? Psycholog má povinnost mlčenlivosti, ale zároveň i povinnost chránit život a zdraví. Tady se láme chleba, a je to těžší, než se na první pohled zdá. Jde o balancování na tenkém ledě mezi profesní etikou a občanskou zodpovědností.
Hranice vztahu
A co když se mezi psychologem a klientem začne vytvářet něco víc než jen terapeutický vztah? To je další ošemetná situace. Vzájemná sympatie je lidská, ale profesionál musí umět udržet odstup a nepodlehnout pocitům. Protože jakmile se překročí hranice, celý proces se může zhroutit jako domeček z karet. A klient, který je v zranitelném postavení, na to může nejvíc doplatit. Je to prostě tak, jako říkala moje babička: „Co je moc, to je moc.“
Profesionální růst, nebo přešlap?
A co se stane, když psycholog sám potřebuje pomoc? Měl by se svěřit kolegovi? Může to ovlivnit jeho práci? I to je etické dilema. Vždyť nikdo není dokonalý, a i profesionálové mají právo na slabost. Ale důležité je umět si ji přiznat a vyhledat pomoc, než se to podepíše na kvalitě péče. Tady se hodí staré dobré: „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“ Ale v tomto případě spíš „Kdo chce pomáhat druhým, musí umět pomoci i sám sobě.“