Dneska nebyl zrovna den, co by se zapsal do análů zlatým písmem. Ale víte co? Mohlo být hůř.
Introvert v karanténě: Deník z 29. března 2017 aneb Jak jsem (skoro) zvládla dospělost
Na začátku semestru jsem si zapřísáhla, že budu dvakrát týdně cvičit. A ejhle, už je skoro měsíc a já posilovnu viděla leda z rychlíku. Je to prostě vopruz. Kromě batohu s učením táhnu ještě tašku s hadrama, botama a hygienou. Navíc musím vstávat o hodinu dřív, kdy bych mohla v klidu chrápat. A co je nejhorší, přidá mi to do dne minimálně dvě hodiny „mezi lidmi“. Proto se tak těžko dokopávám.
Ráno dělá den, říká se…
Zase jsem chtěla zalehnout a na cvičení se vykašlat, ale pak mě napadlo něco geniálního. Od doby, co jsem se sem nastěhovala, se moje čtvrť dost změnila k lepšímu. Takže jsem vstala o hodinu a půl dřív, než jsem musela vyrazit do školy, a oblékla si sportovní hadry.
Hned jsem nemohla vyrazit, protože jsem si vzpomněla, že mám dneska odevzdat referát, na kterém jsem ještě ani neškrtla. Vyplodit tři stránky za půl hodiny, to není, myslím, zas tak špatný. Kvůli tomu jsem sice měla míň času na procházku, ale i tak jsem stihla dvacet minut. A dokonce jsem se i stihla osprchovat, převlíct a učesat. Takže takhle se člověk cítí, když zvládne dospělost. No nekup to!
Jídlo je věda, obzvlášť s lidmi kolem…
Teď už se jen donutit k tomu, abych se smířila s menzou a neutratila majlant za jídlo s sebou. Je těžký se těšit na teplý jídlo, když víte, že to budete muset sníst v tý největší špičce. Obklopená tolika… lidmi.
Zbytek dne? Klasika…
Výuka dneska byla úplně easy; koukali jsme na filmy o vývoji rasového divadla a učili se o druhý polovině kariéry Stephena Sondheima.
Den ještě bohužel nekončí. Mám ještě noční zkoušku se svým duet partnerem. Snad to nepotrvá dýl než dvě hodiny. Nechci propásnout dnešní díl Critical Role a moji pitnou hru.
Zítra se konečně vyspím. Půjdu zase na procházku a, doufám, budu produktivní v… něčem.