Všichni toužíme být něčím výjimeční, vynikat. Být tou pověstnou červenou růží v poli bílých sedmikrásek. Ale co když je tahle touha po odlišnosti spíš past než dar? Co když, ruku na srdce, ta naše jedinečnost víc škodí než pomáhá?
Když být jiný škodí: Proč výjimečnost nemusí být vždycky výhra
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč si v davu lidí všimnete zrovna té osoby v křiklavě zeleném saku? Není to jen o barvách, ale o „salienci“. Zjednodušeně řečeno, o tom, jak moc něco vystupuje z davu. A sociální psychologové nám říkají – pozor na to!
Atribuční teorie: Kdo za to může?
Lidský mozek je zvláštní mechanismus. Neustále se snaží najít vysvětlení pro všechno, co se kolem nás děje. Tahle snaha se nazývá atribuční teorie. Když se něco pokazí, hledáme viníka. A hádejte, kdo je nejčastěji na ráně? No přece ten, kdo nejvíc „křičí“, kdo je nejvíc na očích.
Představte si, že student neudělá zkoušku. Pokud si řekne, že test byl nespravedlivý, bude vinit učitele. Ale pokud si přizná, že se málo učil, příště se polepší. To je v pořádku. Problém nastává, když začneme soudit ostatní…
Experiment s konverzací: Kdo tahá za nitky?
Taylor a Fiske (1978) provedli zajímavý experiment. Dva lidé se baví a šest pozorovatelů sedí kolem nich. Dva vidí jen jednoho, dva jen druhého a dva vidí oba. Výsledek? Ti, co viděli jen jednu osobu, ji automaticky považovali za „řídící“ konverzaci. Za to, že určuje tón a ovlivňuje reakce toho druhého. Zajímavé, že? Jak snadno podléháme dojmu!
Aplikace v reálném životě? Představte si soudní proces. Pokud je kamera zaměřená na obžalovaného, porota ho snáz prohlásí za vinného, než když je kamera zaměřená na vyšetřovatele. Prostě proto, že obžalovaný je v tu chvíli „salientní“, je víc na očích.
Minority v ohrožení: Jinakost jako cejch?
Bohužel, tenhle princip se týká i menšin. Taylor a Fiske zjistili, že rasové menšiny a ženy, pokud jsou v majoritní skupině samy, jsou často vnímány jako „hlasitější“ a „vlivnější“ – a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Prostě proto, že vyčnívají, jsou automaticky viněni z neúspěchů, nebo naopak chváleni za úspěchy. I když s tím třeba nemají nic společného. Což je nefér, že?
Takže, je ta naše touha po výjimečnosti opravdu tak skvělá? Není lepší občas splynout s davem a nebýt za každou cenu středem pozornosti? Zvlášť, když hrozí, že budeme neprávem obviňováni jen proto, že jsme „jiní“? Nad tím se zamyslete.
Zdroje:
Taylor & Fiske (1978)