Občas se stane, že sedíte v kavárně a slyšíte cizí rozhovor, který vás zasáhne. Ne proto, že by se vás týkal, ale proto, že je až příliš silný. A to je nic proti tomu, co zažívají lidé, kteří denně pracují s těžkými osudy – terapeuti, sociální pracovníci, záchranáři. Někdy i pomoc bolí.
Když pomoc bolí: 8 varovných signálů, že i vy potřebujete pomocnou ruku
Mluví se o tom málo, protože se to týká relativně úzké skupiny lidí. Ale syndrom sekundárního traumatu je reálný a může mít devastující dopad. Co to vlastně je?
V podstatě jde o to, že i když člověk nebyl přímo svědkem traumatické události, ale pracuje s lidmi, kteří ji zažili, může se s jejich traumaty do určité míry ztotožnit. Terapeuti slyší příběhy, které otřásají základy, a i když se snaží zachovat odstup, emoce pacientů se na ně přenášejí. A to pak mění pohled na svět.
Někdy se to plete s přesunem, kdy terapeut nevědomky reaguje na pacientovy projekce. Nebo s vyhořením, kdy už prostě nemáte sílu. Ale sekundární trauma je něco jiného. A pozor, nikdo za to nemůže, ani pacient, ani ten, kdo mu pomáhá.
Jak se to projevuje?
Laura van Dernoot Lipsky, zkušená sociální pracovnice, to popsala v jedné ze svých TEDx přednášek. Během dovolené se najednou začala zabývat tím, kolik lidí už asi skočilo z útesů, jak by probíhala záchrana, jestli je poblíž nějaké trauma centrum. A to ji trklo, že potřebuje pomoc. Každý to prožívá jinak, ale tady je pár signálů, na které je dobré si dát pozor:
1. Beznaděj. Cítíte, že se s tím nedá nic dělat. Vidíte věci z perspektivy pacientů a sdílíte jejich pocity. A máte pocit, že pro ně neděláte dost.
2. Izolace. Zavíráte se před světem, protože máte pocit, že vás nikdo nechápe. Je těžké se s někým bavit, když máte pocit, že to, co jste zažili, je nepopsatelné.
3. Úzkost a hypervigilance. Neustále jste ve střehu, čekáte, co se stane. I když jste nebyli přímými účastníky traumatické události, pocit úzkosti je silný.
4. Vyhýbání se. Rušíte plány na poslední chvíli, nechcete se s nikým vidět. Ne ze zlé vůle, ale proto, že jste přetížení.
5. Rizikové chování. Hledáte únik, ventilujete nahromaděný stres. Může to být cokoliv, co vám krátkodobě přinese úlevu, ale dlouhodobě škodí.
6. Fyzické problémy. Sekundární trauma se neprojevuje jen psychicky, ale i fyzicky. Bolesti hlavy, zažívací potíže, únava, oslabená imunita.
7. Cynismus. Změní se vám pohled na svět. Přestanete věřit v dobro v lidech, stanete se skeptičtí. A možná začnete pochybovat i o smyslu své práce.
8. Ztráta naděje. Už nevěříte, že se to zlepší. A to je pro terapeuta, který by měl naději dávat, obzvlášť těžké.
Co s tím?
Nejsem odborník, ale z hloubi srdce respektuji lidi, co se snaží pomáhat druhým. Jenže i oni potřebují pomoc. Nebojte se vyhledat terapeuta. I když jste sami terapeuti. Není ostuda si nechat poradit.
A taky je důležité nastavit si hranice. Zkuste si říct, kolik energie jste ochotni do práce vložit. A nezapomínejte na sebe. Protože jen když budete v pohodě vy, můžete pomáhat druhým.