Občas se to stane každému. Den blbec, špatná nálada, nervozita. Jenže co když se z toho stane denní rutina? Co když se nervozita a stres změní v něco víc? Něco, co ti paralyzuje život?
Když se úzkost stane Voltronem: Zpověď o životě s úzkostnou poruchou
Pokusím se vám popsat, jaké to je, žít s úzkostnou poruchou. Chci se o to pokusit, ale už teď jsem nervózní, že to nezvládnu říct tak, jak bych chtěla. Protože úzkost, to není jen tak nějaká nepříjemnost. Je to, jako by ti někdo zasadil ránu do břicha, a ta bolest se v tobě rozléhala dál a dál.
Moje zkušenost je s generalizovanou a sociální úzkostí, ale existuje spousta dalších variant – od panických atak až po iracionální fobie. A věřte mi, všechny dokážou člověka pořádně potrápit.
Jak úzkost ochromí: Jeden (ne)obyčejný den
Abyste pochopili, jak úzkost dokáže ochromit, zkusím vám nastínit, jak vypadá můj typický úzkostný stav. Vzpomínám si na jednu situaci z práce v antikvariátu. Šéfka byla pryč a já jsem zrovna obsluhovala zákaznici s hromadou knih. Najednou zjistila, že má poukázku. Žádný problém, řekla jsem si. Zruším transakci, načtu ji znovu a bude to. Ale co se nestalo – pokladna začala šíleně pípat a přestala fungovat. Co teď?
Začaly se mi potit dlaně. Zkusila jsem to znovu, a znovu, ale pokladna pořád pípala. Zákaznice začala být netrpělivá. Další zákazníci se řadili za ni. V břiše se mi udělalo špatně, jako bych měla zvracet. Zeptala jsem se jí, jestli nemá jinou platební metodu. Neměla. Už byla naštvaná, ptala se mě, kde je šéfka. Nabídla jsem jí, že jí zavolám, ale nebrala to. A v tu chvíli se to stalo – chtěla nákup zrušit. Padesát dolarů fuč! Šéfka bude naštvaná, že jsem ztratila tržbu. Začaly se mi třást ruce, koktala jsem, hlas se mi zlomil. Ztrapňovala jsem se. Dalších pět lidí ve frontě a pokladna pořád nefunkční. Co když budou chtít platit hotově? Přijdu o všechny tržby! Obchod dneska nevydělá! Je to MOJE VINA! Šéfka se bude zlobit a vyhodí mě! Skončím na ulici a umřu v žlabu! JE TO VŠECHNO MOJE VINA!
Šílené, že? Ale takhle nějak to vypadá. Malé problémy se navrší a vytvoří obrovskou hromadu, racionální myšlení jde stranou a já jsem paralyzovaná – chci něco dělat, ale zároveň se bojím cokoliv podniknout.
Voltron úzkosti
Ta eskalace, to je typické. Všimněte si, jak rychle se to z jedné netrpělivé zákaznice proměnilo v konec mého života. Bohužel, to není žádná nadsázka. Když jsi uprostřed takové epizody, cítíš, jak se na tebe svět valí, všechny tvoje současné problémy se spojí v jednoho obrovského Voltrona strachu, nerozhodnosti a sebemrskačství. Je to jako stát u paty obrovské hory – nikdy jsi neviděl nic tak velkého a nedokážeš si představit, jak by se na to dalo vůbec vylézt. A máš pocit, že když se s tím obrovským problémem nepopereš hned teď, tak už nikdy a prostě se pod tím tlakem zhroutíš.
Nejčastěji se mi to stává v stresových situacích, nad kterými mám malou kontrolu. S tou pokladnou a zákaznicí jsem nemohla dělat nic, ale měla jsem pocit, že bych měla něco dělat, což spustilo bezmoc, která spustila sebemrskačství, a to spustilo totální kolaps. Stejné to bylo se zkouškami ve škole – kolikrát jsem jen zírala na prázdný papír, naprosto ochromená a se slzami v očích.
Cesta z Voltronova sevření
Léky mi samozřejmě pomáhají, ale nikdy nedokážou panické ataky úplně zastavit. Proto se spoléhám na svou rodinu a přátele – na lidi kolem sebe, kteří dokážou být racionální a uklidnit mě, když už jsem mimo kontrolu. Není to dokonalé řešení, ale většinou to funguje. Mám obrovské štěstí, že moji blízcí dokážou rozpoznat varovné signály a tuší, jak takové situace zvládnout.
Pokud vás téma úzkosti zaujalo, tady je pár užitečných odkazů: