Občas se zdá, že o duševním zdraví víme hrozně moc. Všude se o tom mluví, píše, sdílí se osobní zkušenosti. Ale ruku na srdce, kolik z toho, co „víme“, je skutečně pravda? Nejsou některé ty zažité „pravdy“ spíš takové babské povídačky, které nám ve skutečnosti spíš škodí, než pomáhají? Pojďme se na to podívat zblízka.
Mýty o duševním zdraví, které vám (ne)škodí: 5 lží, kterým věříme
Víte, už v roce 1961 Thomas Szasz ve své knize „Mýtus duševní nemoci“ tvrdil, že duševní nemoci jsou zbytečné diagnózy, kterými se omlouvá chování morálně a společensky nedostatečných lidí. Dneska už naštěstí většina lidí chápe, že to je nesmysl. Ale i tak, pořád se kolem duševního zdraví vznáší mraky mýtů, které můžou mít dost negativní dopad na to, jak se k lidem s psychickými problémy chováme, a hlavně, jak oni sami k sobě přistupují.
1. Mýtus: Lidé s duševní poruchou jsou násilní
Pamatujete na ten titulek v novinách, jak duševně nemocní lidé zabili v Anglii přes tisíc lidí? Šokující, že? Akorát že do toho započítali i sebevraždy, které tvořily skoro 97 % těch úmrtí! Fakt je ten, že násilí a kriminalita jsou u lidí s duševními problémy spíš výjimkou, a většinou se pojí s problémy se závislostmi nebo s historií násilného chování. A co víc, lidi s psychickými problémy jsou častěji oběťmi násilí, včetně domácího násilí a sexuálního zneužívání. Takže pozor na tyhle senzacechtivé zprávy!
2. Mýtus: Když se člověk chce, tak se z toho dostane
Ach jo, to je asi ten největší „hit“, hlavně co se týče deprese a úzkostí. „Oni se jen litujou,“ nebo „Chtějí na sebe jen upoutat pozornost.“ No, tak to je hodně mimo mísu. Duševní poruchy mají často genetický základ, vliv na ně mají chemické nerovnováhy v mozku, a to se nedá jen tak „přeprogramovat“ silou vůle. Navíc, když si člověk myslí, že jeho problém je jen jeho slabost, tak se mu bude těžko hledat pomoc. A upřímně, udělat ten první krok je fakt těžký. Nejdřív si musíte přiznat, že máte problém, pak najít terapeuta, který má volno a bere vaši pojišťovnu… A pak začíná cesta pokusů a omylů s terapiemi a léky. Takže žádné „vzpamatuj se“, ale spíš podpora a pochopení.
3. Mýtus: Láska a podpora vyléčí všechno
Jasně, podpora je důležitá, to vám řekne každý terapeut. Ale není to zázračný lék. Nejsme v romantickém filmu, kde jeden inspirativní proslov vyřeší všechny problémy. Lidé s duševními problémy se často cítí izolovaní a bojí se odmítnutí. Takže jim sice prokazujete obrovskou službu tím, že jim dáváte najevo, že vám na nich záleží, ale nečekejte, že se hned zázračně uzdraví. Můžou mít problém tomu uvěřit, nebo se budou bát ukázat vděčnost. Je důležité vytrvat v podpoře, i když se jim zrovna nedaří.
4. Mýtus: Duševní nemoc je společenská sebevražda
Je pravda, že stigma kolem duševních nemocí ještě úplně nezmizelo. Ale věřte mi, jde to k lepšímu. Informovanost o duševních problémech se od 50. let zdvojnásobila. Lidé začínají chápat, že za tím můžou být genetické predispozice a chemické nerovnováhy, a proto se na lidi s těmito problémy dívají s větším pochopením. Někdy dokonce vnímají duševní nemoc jako projev hlubšího pochopení lidství. A co je nejlepší, i pouhá blízkost místa, kde se poskytuje péče o duševní zdraví, může zvýšit míru přijetí a pochopení ve společnosti!
5. Mýtus: Stanete se svou diagnózou
Tohle je velký strašák, když se člověk rozhoduje, jestli jít za odborníkem. Bojí se, že se z něj stane „borderline“, „maniodepresivní“, „anorektička“… Ale pamatujte, diagnóza není vaše identita. V dobré terapii by se na vás měli dívat jako na člověka, ne jen jako na „pacienta s X“. Používají se výrazy typu „osoba s autismem“, místo „autistické dítě“. Důraz je na osobě, ne na nemoci. Někteří odborníci dokonce zvažují, jestli je vůbec nutné klientům sdělovat oficiální diagnózu, protože tyhle „nálepky“ jsou často spíš pro pojišťovnu. Každá duševní nemoc existuje na spektru, každý ji prožívá jinak. Takže pokud máte pocit, že se váš terapeut soustředí jen na vaši diagnózu, a ne na vás jako na člověka, tak si najděte jiného!
Tak co, trochu jsme to probrali. Doufám, že teď budete mít na duševní zdraví trochu jiný pohled. A pamatujte, není to žádná ostuda vyhledat pomoc, když se necítíte dobře. Jsme tu jeden pro druhého.
Zdroje:
Ardila-Gómez, S., Ares-Lavalle, G., Fernández, M., Hartfiel, M. I., Borelli, M., Canales, V., & Stolkiner, A. (2014). Social perceptions about community life with people with mental illness: Study of a discharge program in buenos aires province, argentina.Community Mental Health Journal, doi:10.1007/s10597-014-9753-4
Butler, J. R., & Hyler, S. E. (2005). Hollywood Portrayals of Child and Adolescent Mental Health Treatment: Implications for Clinical Practice. Child And Adolescent Psychiatric Clinics Of North America, 14(3), 509-522. doi:10.1016/j.chc.2005.02.012
Link, B. G., Phelan, J.C., Bresnaham, M., Stueve, A., & Pescosolido, B. A. (1999). Public Concepts of Mental Illness: Labels, Causes, Dangerousness, and Social Distance. Am J Public Health, 89(9), 1328-1333.
Martinez, A. G., Piff, P. K., Mendoza-Denton, R., & Hinshaw, S. P. (2011). The power of a label: Mental illness diagnoses, ascribed humanity, and social rejection. Journal Of Social And Clinical Psychology, 30(1), 1-23. doi:10.1521/jscp.2011.30.1.1
Truth versus myth on mental illness, suicide, and crime. (2013). The Lancet, 382(9901), 1309. doi:10.1016/S0140-6736(13)62125-X
Slogan. Rethink Mental Illness. SA Health. Retrieved from sahealth.sa.gov.au