Tak jo, pojďme se na to podívat. Frustrace. Kdo ji nezná, že? A co agrese? No, ruku na srdce, občas si každý z nás potřebuje zanadávat nebo něco prohodit. Ale co když se tyhle dvě věci propojí? To už je pak jiná káva, co říkáte?
Neal Miller: Propojení psychoanalýzy a teorie učení – frustrace a agrese
Ten chlapík, Neal Miller, se tímhle zajímal už dávno. A nebyl to žádný trouba. Zkuste si představit, že sedíte v laboratoři a koukáte na krysy. Jo, krysy! Miller totiž zkoumal frustraci a agresi na zvířatech, aby to pak mohl aplikovat na lidi. Šílený, co?
Frustrace jako taková
Frustrace, to je, když chcete něco dosáhnout, ale něco vám v tom brání. Jako když máte chuť na dort, ale zjistíte, že je lednička prázdná. Nebo když se snažíte nastartovat auto a ono nic. Miller říkal, že frustrace je vždycky spojená s nějakou blokovanou motivací. Chcete něco a nemůžete to mít. Jednoduché, jak facka.
A co ta agrese?
Agrese je složitější. Může to být kousání, kopání, nadávání, nebo i něco horšího. Miller tvrdil, že frustrace vede k agresi. Čím větší frustrace, tím větší agrese. Logické, že? Ale ne tak docela. Záleží totiž na spoustě věcí. Třeba na tom, jak jste vychovaní, co si můžete dovolit, a taky na tom, jak se s frustrací umíte vyrovnat.
Psychoanalýza a učení v jednom hrnci
Miller vzal psychoanalýzu a teorii učení a smíchal to dohromady. Psychoanalýza nám říká, co se děje v naší hlavě, a teorie učení zase, jak se učíme nové věci. Miller tvrdil, že frustrace a agrese jsou naučené reakce. Naučíme se být agresivní, protože nám to v minulosti nějak pomohlo. Třeba když jsme se jako malí vztekali a dostali jsme, co jsme chtěli. Problém je, že tohle chování se pak může opakovat i v dospělosti, i když už nefunguje.
Co si z toho odnést?
Takže co si z toho všeho odnést? Frustrace je součást života. A agrese taky. Důležité je si uvědomit, co nás frustruje a jak na to reagujeme. A jestli ta naše reakce je opravdu ta nejlepší. Někdy je lepší se nadechnout, jít se projít a zkusit to jinak. Ne vždycky musí létat třísky, že jo?