Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak moc ovlivňuje dětství to, jací jsme dospělí? Nejde jen o to, jestli jsme měli stavebnici Lego nebo panenku Barbie, ale i o hlubší věci. O to, jak nás vnímali ti, kteří se o nás starali, jak reagovali na naše slzy a smích. Tyhle ranné zkušenosti totiž formují naši schopnost navazovat vztahy a důvěřovat druhým. A co když se něco pokazí? Co když to, co jsme potřebovali, nedostaneme?
Poruchy příchylnosti (Attachment Disorders): Důsledky raných zkušeností
V novém článku se podíváme na poruchy příchylnosti. Nechceme strašit, ale spíš porozumět. Co to vlastně znamená, když se mluví o „bezpečné“ a „nebezpečné“ příchylnosti? Jak se to projevuje v partnerských vztazích, v práci, v životě vůbec? A dá se s tím něco dělat?
Co je to vlastně ta příchylnost?
Příchylnost, to je takové to pouto, které si miminko vytváří s osobou, která se o něj stará. Díky tomuhle poutu se cítí v bezpečí, ví, že se má na koho spolehnout, když je mu ouvej. Představte si to jako takovou neviditelnou síť, která nás drží nad vodou. Ale co když se ta síť potrhá?
Jak se projevují poruchy příchylnosti?
Projevuje se to různě. Někdo se bojí blízkosti, jak čert kříže, jiný zase žárlí a kontroluje na každém kroku. Někdo je nespolehlivý, nedodržuje sliby, jiný se zase neumí prosadit a nechá si líbit věci, které by si líbit neměl. V každém případě to ovlivňuje kvalitu našich vztahů a naši celkovou pohodu. A teď ruku na srdce, kdo z nás nemá ve svém okolí někoho, kdo s tímhle bojuje?
Dá se s tím něco dělat?
Naštěstí ano. I když to není jako mávnutím kouzelného proutku, s pomocí terapeuta se dají rány z dětství zahojit a naučit se zdravějším způsobům navazování vztahů. Někdy stačí jen si uvědomit, co se vlastně děje, a začít pracovat na sobě. Protože nikdy není pozdě na to, aby se člověk naučil milovat a být milován.
Tak co, jdete do toho s námi a ponoříte se hlouběji do téhle zajímavé a důležité problematiky? Najdete tam možná i kousek sebe.