“Love of my life, you hurt me…” Zpívá Queen a nám se občas zdá, že to snad platí pro všechny vztahy. Už jste někdy vyjeli na rodiče, a pak toho okamžitě litovali? Nebo zalhali partnerovi do očí, či ignorovali jeho hovory? Zraňovat ty, které milujeme, je bohužel lidské. Proč se to ale děje? Podíváme se na to společně.
Proč zraňujeme ty, které milujeme? Sedm skrytých důvodů
Profesorka psychologie Deborah South Richardson tvrdí: „Lidé, kteří nám pravděpodobně ublíží, budou s největší pravděpodobností ti, které známe.“ No jo, ale proč to tak je?
1. Zraňujeme druhé, abychom zranili sami sebe
„Přeju ti, ať se ti nedaří v tvém magisterském studiu. Nestojíš za moji pozornost. Lituju, že jsem s tebou trávil čas.“ Slova, která lámou srdce. Jak se z milého člověka stane tohle? Psycholožka Joanna Pantazi říká, že jedním z důvodů, proč ubližujeme těm, které milujeme, je trestání a sabotování sebe sama. Máme zakořeněné přesvědčení o vlastní nedostatečnosti. Nevěříme, že jsme hodni lásky, štěstí, a tak jednáme tak, abychom si dokázali, že na to nemáme nárok.
Zkuste se zamyslet: Co potřebujete k tomu, abyste se cítili hodni lásky a štěstí? Co by vám pomohlo se uzdravit? A co na vás vidí váš partner, že s vámi stále je?
2. Chceme získat kontrolu jako ochranu a oplátku
Přítelkyně ti řekne, že tvůj partner tě podvádí. V hlavě se ti rozjíždí scénáře, jak tě opustí. A tak, abys předešla bolesti, řekneš mu, že se s ním rozcházíš ty. Všechny formy zrady mají společnou motivaci: získat krátkodobý pocit moci z adrenalinu při porušování hodnot. Chceme mít navrch. Pantazi varuje, že pokud se z toho stane dynamika vztahu, stane se toxickým a stane se základem pro zneužívání.
Zamyslete se: Co tě vede k obraně? Před čím se chráníš? A jak můžete najít společnou řeč bez ubližování?
3. Cítíme se svobodněji být sami sebou a necenzurovat svá slova a činy
„Jak vypadám? Nevypadám v tom tlustě?“ (Točíš se před bratrem v nových šatech.) „Jo, vypadáš tlustě.“ Známá situace, že? V blízkém vztahu máme tendenci být sami sebou. Čím více je intimity, lásky a důvěry, tím více svobody cítíme. Jenže tahle absence zábran může vést k neúmyslnému zranění druhého. Můžeme si myslet, že je náš komentář nevinný, ale druhý ho může vnímat jako urážlivý.
Podle terapeutky Sheri Jacobson je zásadní nastavit si osobní hranice. Mluvte s lidmi o tom, že nechcete ubližovat. A pokud se cítí zraněni, pokorně se omluvte. Získáte si tak respekt a lásku.
4. Vyvíjíme si nejistou vazbu
Vazba je emocionální pouto, které si vytváříme jako kojenci s naším primárním pečovatelem. Kvalita této vazby určuje, jak dobře se budeme vztahovat k lidem a jak budeme reagovat na intimitu po celý život. Pokud vyrůstáme v prostředí jistoty, spolehlivosti a bezpečí, budeme mít pravděpodobně bezpečnou vazbu.
Lidé s nejistou vazbou mají potíže s vytvářením smysluplných vztahů. Naštěstí se to dá změnit. I člověk s nejistou vazbou se může naučit „získané jistotě“ prostřednictvím vztahů a interakcí v dospělosti. Může to rozkvést v kontextu přátelství a psychoterapie.
5. Chceme prosadit svůj vlastní prostor a nezávislost
„Ne, ještě nemůžeš řídit sama. Právě jsi dostala řidičák. Musím tě sledovat a být vedle tebe, když řídíš.“ „Mami, prosím tě, nebuď taková kontrolorka. Už nejsem dítě!“ (Zvýšíš hlas a zabouchneš dveře.) Známá situace? Máme pocit, že nás rodiče příliš kontrolují a nedávají nám prostor a nezávislost, a tak se bouříme a říkáme zraňující slova.
Podobně se to může stát i v partnerském vztahu. Bojíme se intimity, a tak nevědomky ubližujeme, když se zdá, že se k nám druhý příliš přiblížil. Důležité je naučit se komunikovat. Zkuste pochopit, odkud to pramení. Z pohledu rodičů to pramení z lásky. Až to pochopíte, zkuste si s nimi promluvit a přesvědčit je, aby vám dovolili to, co chcete dělat.
6. Chceme otestovat hranice a zjistit, kam až můžeme zajít, než nám řeknou dost
Představ si: Domluvíte si s partnerem schůzku v kavárně. Přijdeš tam, ale on nikde. Čekáš skoro hodinu. Pak mu zavoláš a zjistíš, že je někde jinde a chce, abys přijela tam. Najednou změní plán a očekává, že se mu podřídíš. Vědomě či nevědomě testujeme hranice a zjišťujeme, kam až můžeme zajít. Klinický psycholog Leon F. Seltzer tvrdí, že obecně se nemůžeme naučit, jaké jsou limity druhého člověka, dokud je neotestujeme.
Často ten, kdo posouvá hranice, zoufale touží po jasných a pevných hranicích, aniž by si uvědomoval, že tím může zranit druhého. Zdravé partnerství je, když je každý partner schopen najít rovnováhu mezi potřebou spojení a potřebou ochrany.
7. Máme idealizaci a vysoká očekávání
Klinická psycholožka Helen Odessky uvádí: „Když máme nerealistická očekávání ohledně našeho vztahu, máme tendenci být zklamaní, když se naše vztahy nesetkávají s našimi očekáváními. To nás může vést k opuštění dobrých vztahů nebo k negativním srovnáním s idealizovaným vztahem a k promarnění toho, co v našem vlastním vztahu funguje.“ Čím jsme k někomu emocionálně blíž, tím více rolí mu v mysli přisuzujeme, tím vyšší očekávání od něj máme. A tím víc pro nás znamená. Jakýkoli malý náznak, který nemusí být v souladu s touto idealizovanou představou, nás pak může citlivěji zasáhnout a zranit.
Co s tím? Pokud jsi na straně, která je zraněná, pamatuj si, abys nebrala věci příliš osobně.