Heather, rodačka z Illinois, dnes žije se svým manželem nedaleko Tampa Bay. Miluje psaní. „Spolu s manželem jsme napsali postapokalyptickou knihu a teď pracuji na epické sci-fi,“ říká. Za pět let by se chtěla věnovat práci sociální pracovnice s dětmi s postižením nebo s traumatem, případně s dospělými s mentálním onemocněním.
Prolomit mlčení: Heather a její cesta od traumatu k naději
Heather bojuje se schizoafektivní poruchou, posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a poruchami učení. A věří, že si je nepřivodila jen tak z ničeho nic. „U schizoafektivní poruchy se mi zdá, že to mám po tátovi, který zemřel, když mi bylo sedm a měl schizofrenii, takže genetika asi hraje roli. Také máme v rodině poruchy učení, takže i tam je genetika dost silná. PTSD je způsobeno opakovaným zneužíváním v dětství, fyzickým, psychickým a sexuálním,“ svěřuje se Heather.
Diagnóza jako zlom
Diagnózu jí stanovili až na vysoké škole, když už žila s manželem. „Dostala jsem úlevy kvůli poruše učení (dyskalkulii) a kvůli symptomům PTSD, a ty mi moc pomohly. Bez nich bych bakaláře z antropologie asi neudělala. U schizoafektivní poruchy pořád hledáme tu správnou kombinaci léků. Aktuálně beru: Wellbutrin, Effexor, Zyprexa a Seroquel. A taky chodím dvakrát týdně na intenzivní terapii,“ popisuje Heather.
Symptomy jí dávaly zabrat. S dyskalkulií nemohla počítat matematické úlohy z hlavy, pletla si znaménka, neuměla číst analogové hodiny, neuměla vracet peníze a nerozuměla jízdním řádům. PTSD jí způsobovalo obrovský strach z přecházení ulice, řízení, motorek, velkých náklaďáků, dodávek, vláčků a několika písniček. A schizoafektivní porucha ji provokovala paranoidními bludy, bludy vztažnosti, sluchovými halucinacemi, taktilními halucinacemi, dezorganizovanou řečí a myšlením.
Život v sevření strachu a paranoie
Život Heather byl nesmírně ovlivněn. PTSD ji děsilo. „Kvůli PTSD jsem byla lekavá, snadno se vylekala a bála jsem se, když za mnou někdo chodil, a nemohla jsem řídit nebo sama přecházet ulice. Takže trávím většinu času doma, vyhýbám se spouštěčům. Kvůli schizoafektivní poruše jsem hodně paranoidní a nedůvěřivá. Často si myslím, že mám doma kamery, že mě sledují vrtulníky z blízkého letiště. Často si myslím, že na mně vláda provádí experimenty a používá odposlouchávací zařízení a speciální drogy na kontrolu mysli, aby mě měla pod kontrolou,“ svěřuje se Heather.
Když se život zdál bezvýchodný
Když bylo Heather osmnáct, trpěla depresemi a strachem. „Byla jsem přesvědčená, že na koleji, kam jsem chodila, sídlí zlí duchové a démoni, protože mi teta a strýc řekli, že jeptišky v kampusu uctívají ďábla. Cítila jsem se uvězněná a vyděšená a pokusila jsem se o sebevraždu. Moji přátelé na koleji zasáhli, zachránili mi život a spláchli moje prášky proti bolesti,“ vzpomíná Heather. Po pokusu o sebevraždu se od ní přátelé ihned distancovali.
Cítila se smutně a osaměle. Připadalo jí, že nemá nikoho jiného než zneužívající rodinu, na koho by se obrátila. Zlom nastal, když se od rodiny odstěhovala a s budoucím manželem se přestěhovala tisíce kilometrů daleko na jih Floridy. „Druhý zlom nastal, když jsem se znovu zapsala na vysokou školu a vyhledala pomoc pro své duševní zdraví. Brzy mi diagnostikovali a dostala jsem úlevy na testy, zkoušky, skupinové aktivity a při psaní poznámek ve třídě. Bez těchto úlev a podpory manžela a sestřičky bych nemohla na jaře 2014 odpromovat,“ říká Heather.
Cesta k uzdravení a naději
Heather využívala terapii, léky a podporu lidí ve svém životě. A taky si dala za cíl dokázat kritikům, že se mýlí. „Když jsem s průměrem 3,5 odpromovala z antropologie, byl to obrovský úspěch, který si vyžádal veškeré odhodlání a hněv zaměřený na dokončení vysoké školy,“ říká Heather. Její terapeutka jí dávala cvičení a nástroje a psychiatři jí předepisovali léky. Její manžel, sestřička a kamarádka, kterou potkala online, jí poskytovali bezpodmínečnou lásku a podporu.
Co se Heather naučila?
“S tou správnou podporou a úlevami je pro nás se schizoafektivní poruchou možné dosáhnout jakéhokoliv cíle.”
Tato zkouška změnila Heatherin pohled na život. Stala se pozitivnější a začala povzbuzovat ostatní, což ji upřímně těší. Aby se to neopakovalo, bere léky, i když symptomy zmizely, chodí na terapii a udržuje kontakt s přáteli a rodinou. A taky si každý den stanovuje malé cíle, kterých chce dosáhnout.
Heatherův vzkaz:
“Nevzdávejte se. Naděje existuje. Čtěte o lidech s podobnými onemocněními a uvidíte sami. Tahle bolest není trvalá.”
Pomozte nám něco změnit a sdílejte svůj příběh. Pokud vy nebo někdo koho znáte potřebujete bezpečné místo, kde se můžete vypovídat a dostat radu, staňte se členem Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.