Už jste se někdy zamýšleli nad tím, proč psi kradou ve tmě? Dr. Stanley Coren ano. A rozlouskl to ve svém článku „Psi kradou ve tmě“, což je fakt mazaný kousek o neuropsychologii, která stojí za naším i psím myšlením a tím, jak vnímáme svět. Mě osobně nejvíc zaujala teorie mysli. Dr. Coren ji popisuje jako „schopnost pochopit, že někdo jiný může mít jiné informace, vidět svět jinak nebo mít jiné touhy a motivy“. Měla jsem to štěstí s Dr. Corenem udělat rozhovor a on se s námi podělil o své zkušenosti z neuropsychologie a o to, jak se celý život snaží pochopit ty nejzajímavější a nejdůležitější věci. Tak pojďte dál a poslechněte si, jak Dr. Coren nachází to, co ho naplňuje, a jak spojuje různé zájmy dohromady. A nezapomeňte se podívat na jeho webovky, stojí to za to!
Psí mozek odhalen: Neuropsychologie a chlupatí společníci – rozhovor s Dr. Stanley Corenem
Dr. Corene, jak jste se dostal k psychologii a proč jste si vybral zrovna smyslové procesy, neuropsychologii a kognici?
Vlastně jsem si myslel, že budu fyzik, protože mě zajímalo světlo. Ale když jsem začal chodit na fyziku, zjistil jsem, že mě vlastně nezajímají ty fyzikální jevy, ale to, jak lidi světlo vidí. Abych se dozvěděl víc o vizuálním vnímání, šel jsem na kurz psychologie a to mě úplně chytlo. Studium vidění u lidí se stalo mojí vášní, hlavně to, kdy se naše vnímání liší od reality, třeba u optických iluzí. A k neuropsychologii jsem se dostal náhodou, když jsem zkoumal, jak je možné, že vidíme jedním obrazem, i když máme dvě oči. To mě dovedlo k oční dominanci. Tenkrát si lidi mysleli, že existuje spojitost mezi dominantním okem a dominantní rukou, takže jsem se začal zajímat o lateralitu a začlenil jsem to do svých experimentů. A když jsem zjistil, že lateralita souvisí s tolika dalšími zajímavými věcmi, jako je stres při porodu, kognitivní styly, inteligence a dokonce i délka života, cítil jsem, že v tom musím pokračovat, protože to má obrovský potenciál. A další oblasti, jako je kognice, spánek a chování psů, se vyvinuly z mých zájmů a z konkrétních objevů. Vždycky jsem se řídil tím, co mě zajímá, a ne současnými trendy a „žhavými tématy“. A vyplatilo se mi to, protože lidi zjistili, že to, co dělám, je taky zajímá.
Akademická kariéra? Trochu jako na houpačce…
Jaká je akademická kariéra? Kromě knih pro veřejnost o psech a psychologii jste publikoval přes 400 vědeckých zpráv a knih pro studenty a odborníky.
Rád píšu a snažím se psát každý den. Dělám to i teď, i když jsem v roce 2007 odešel z univerzity. Ale nejsem spisovatel beletrie, takže vědecký výzkum beru jako způsob, jak získat „materiál pro zápletku“ a „příběhy“ pro své psaní. A fígl je v tom, najít si témata, o kterých se dá zajímavě psát. Měl jsem taky štěstí, že jsem měl spoustu kolegů z různých univerzit, kteří mě inspirovali a udržovali mozek v chodu.
A taky rád učím, baví mě učit velké skupiny. Když studenti zažijí ten „aha…“ moment a najednou jim něco docvakne, nebo pochopí, proč jsou některé otázky důležité, to je pro mě odměna.
Ale co na Akademii nesnáším, je ta hromada administrativy, nekonečné schůze, neustálé shánění peněz na granty a spousta pravidel a předpisů, které vyžadují spoustu reportů, konferencí a dalších věcí, které odvádějí od duševní práce.
Z vědce spisovatelem? Nic není nemožné!
Vaše bestsellery získaly spoustu ocenění. Jak jste přešel z akademické kariéry k psaní pro širokou veřejnost? Nebo spíš, jak jste to dělal obojí najednou?
Čas si člověk udělá na to, co je pro něj důležité. Já jsem prostě začal pracovat a psát 80 nebo 90 hodin týdně a moc jsem si nebral volno na víkendy a svátky. Ale protože mě psaní bavilo, tak mi to moc nevadilo. Ale mělo to svou cenu. Třeba rozvod. Pak jsem se naučil si najít trochu času i na osobní život a na psy, se kterými jsem soutěžil. Ale i tak všichni vědí, že klidně vstanu uprostřed noci a jdu si sednout do kanceláře.
Co považujete za svůj největší úspěch?
To je těžké říct, to by asi měli posoudit jiní. Ale jsem docela pyšný na to, že jsme zjistili, že leváci žijí kratší dobu. A taky mám radost, že jsem anglicky mluvící svět seznámil s fenoménem subjektivních kontur. Ale asi největší radost mám z toho, že se mi podařilo vzbudit zájem o chování psů, když jsem publikoval knihu „Inteligence psů“, kde jsem seřadil psí plemena podle inteligence. To, že psí mentální schopnosti jsou zhruba na úrovni dvou nebo tříletého dítěte a že můžeme používat testy, které jsou určené pro děti, i pro psy, to bude asi jeden z mých největších přínosů.
Psí psychologie? Láska na první pohled (nebo spíš na první štěkot?)
Jak jste se začal zajímat o psychologii psů? Je vidět, že o nich víte všechno, a po přečtení vašeho článku jsem zjistila, že to, co se děje v jejich hlavách, je fakt zajímavé.
Vždycky jsem měl psy a vždycky mě zajímalo, co si myslí. Když jsem byl na univerzitě, zajímalo mě pouto mezi lidmi a psy, takže jsem se rozhodl, že se budu vzdělávat jak v lidském, tak v zvířecím chování. To znamenalo, že jsem musel chodit na spoustu extra kurzů. Ale když jsem dostudoval, zjistil jsem, že nikdo nechce platit výzkum pouta mezi lidmi a psy, takže jsem se začal věnovat jiným věcem, které mě bavily, jako je smyslové vnímání. V 80. letech, když Alan Beck a Aron Katcher ukázali, že už jen pohlazení známého a přátelského psa má na lidi fyziologické účinky a snižuje jim to stres, začalo být přijatelnější studovat vztah mezi psy a lidmi. A v 90. letech jsem se začal věnovat výzkumu a psaní tímto směrem.
Teorie mysli u psa? Žádný problém!
Jak je možné, že psi mají teorii mysli jako malé děti? Je zajímavé, že mají podobné schopnosti.
Není to překvapivé, protože průměrný pes má mentální schopnosti dvou až dvouapůlletého dítěte a ti nejchytřejší psi (ti z horních 20 %) mají mozek jako dvouapůl až tříleté dítě. Teorie mysli se začíná rozvíjet kolem dvou let, takže je rozumné ji očekávat i u psů. Když o psech přemýšlíme jako o malých dětech s omezenými jazykovými schopnostmi, je to užitečné, když se snažíme pochopit jejich kognitivní schopnosti.
Kdybyste měl dát jednu radu mladým lidem, jaká by to byla?
Je v pořádku si povídat se psem o svých problémech. Možná nemá odpovědi, ale nedá vám špatnou radu.
Mockrát děkuji, Dr. Corene, že jste se s námi podělil o své zkušenosti a postřehy!
Dr. Coren je profesor psychologie na University of British Columbia. Je to autor bestsellerů a oceňovaný výzkumník. Nezapomeňte se podívat na jeho článek, webové stránky a blog, stojí to za to!