Víte, jak to chodí, život nám občas hází klacky pod nohy. Někdy jsou to jen drobné škobrtnutí, jindy se cítíme, jako by se na nás zřítil celý svět. A právě tyhle „světové“ záležitosti, ty, co nám obrátí život vzhůru nohama, ty v nás mohou zanechat hluboké stopy.
Psychologie krizí, katastrof a odolnosti: Posttraumatická stresová porucha (PTSD)
Co se děje v hlavě, když se stane něco strašného?
Představte si to jako bouřku. Silný vítr, déšť, blesky… a pak ticho. Ale i po bouřce zůstává krajina proměněná. A podobně je to i s naší psychikou. Silný traumatický zážitek, ať už je to nehoda, násilí, ztráta blízkého nebo třeba přírodní katastrofa, v nás může vyvolat silné emoce a vzpomínky, které se nechtějí nechat jen tak být.
PTSD – když bouřka neustává
Posttraumatická stresová porucha, zkráceně PTSD, je vlastně takový „zaseknutý“ stav mysli. Mozek se nedokáže s traumatem vyrovnat a neustále se vrací zpět, jako zaseknutá gramofonová deska. Projevuje se to různě: noční můry, flashbacky (jako by se člověk znovu ocitl v oné hrozné situaci), úzkosti, vyhýbání se místům nebo situacím, které připomínají trauma, pocity otupělosti, podrážděnost a problémy se soustředěním. Je to zkrátka jako by se bouřka neustále vracela.
Proč to postihne někoho a jiného ne?
To je otázka za milion. Proč někoho trauma silně zasáhne a jiný se z něj oklepe poměrně rychle? Odpověď je složitá a zahrnuje spoustu faktorů: genetickou predispozici, zkušenosti z dětství, osobnostní rysy, sociální podporu, ale i samotnou povahu traumatu. Není to o slabosti nebo síle charakteru, ale spíš o tom, jak mozek dokáže zpracovat danou situaci. Je to jako s počasím – na někoho bouřka dopadne v plné síle, jiného jen lehce pokropí.
Co s tím? Je nějaké světlo na konci tunelu?
Naštěstí ano! PTSD se dá léčit. Důležité je vyhledat odbornou pomoc – psychoterapeuta, psychiatra. Existuje celá řada terapeutických metod, které pomáhají lidem zpracovat trauma a naučit se s ním žít. Ať už je to kognitivně-behaviorální terapie, EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) nebo jiné přístupy, důležité je najít si terapeuta, kterému důvěřujete a se kterým se cítíte bezpečně. A pamatujte, není ostuda si říct o pomoc. Je to projev síly a odvahy.
A co můžeme dělat my sami?
I když odborná pomoc je klíčová, i my sami můžeme udělat hodně pro své duševní zdraví. Starat se o sebe, dopřát si dostatek spánku, zdravě se stravovat, hýbat se, trávit čas s blízkými, dělat to, co nás baví a naplňuje. A hlavně, být k sobě laskaví a trpěliví. Uzdravování vyžaduje čas a úsilí. Jak se říká, „pomalu se nejdál dojde“.