Ach jo, zase pondělí. Ale co, slunce svítí a v kávě se usmívá pěna. Dneska jsem si říkala, že bych se s vámi chtěla podělit o něco, co mě v poslední době hodně zaujalo – rodinná psychologie. Ne, nebojte, nebudeme se pitvat v dětství a hledat, kdo za co může. Spíš se podíváme na to, jak se dá pomoct tam, kde to opravdu skřípe. Víte, ty rodiny, co si nesou nějaký ten šrám z minulosti, ten nehezký cejch…
Rodinná psychologie v praxi: Práce s traumatizovanými rodinami
No a protože život není peříčko, někdy se stane, že rodina zažije něco hodně zlého. Něco, co zanechá hluboké rány. A pak je potřeba s tím umět pracovat. A to je přesně parketa rodinné psychologie v praxi. Představte si třeba rodinu, která přežila povodeň. Všichni se sice zachránili, ale ztratili dům, majetek, vzpomínky. Nebo rodinu, kde jeden z rodičů dlouhodobě bojuje se závislostí. To jsou situace, které otřesou základy každé rodiny.
Jak se to dělá?
Nečekejte žádné zázračné pilulky nebo zaklínadla. Jde o poctivou, mravenčí práci. Psycholog nebo terapeut se snaží vytvořit bezpečné prostředí, kde se můžou všichni otevřít a mluvit o tom, co je trápí. Bez odsuzování, bez moralizování. Jen čistě mluvit a naslouchat. A to je, přátelé, někdy ta nejtěžší věc na světě.
Co se tím dá dosáhnout?
Cílem je, aby se rodina naučila s traumatem žít. Ne ho zapomenout (to ani nejde), ale naučit se ho zvládat. Aby se naučila komunikovat, respektovat jeden druhého a hlavně, aby si zase začala věřit. A víte co? I malé krůčky se počítají. I malá jiskřička naděje dokáže divy.
Takže až se budete příště cítit pod psa, vzpomeňte si, že nejste sami. A že i v těch nejtemnějších chvílích se dá najít světlo. A to je, myslím, to nejdůležitější.