Dneska jsem měla tu čest nahlédnout do zářivé mysli Sophie Dembling, spisovatelky, editorky a autorky, která se věnuje tématu introverze. Sophia píše blog „The Introvert’s Corner“ na Psychology Today a je autorkou knihy „Introverts in Love: The Quiet Way to Happily Ever After“. A víte co? Měla jsem možnost se s ní pobavit o jejím článku „Be Introverted, Not an Introvert“. Jak moc nás tyhle nálepky vlastně omezují a jak osvobozující je se od nich odpoutat? Pojďme se na to podívat.
Složte masku: Sophia Dembling o osvobození od nálepek introverta
Ten název tvého článku – „Be Introverted, Not an Introvert“ – je prostě geniální! Co tě k němu vedlo?
No, víš, občas jsem slyšela lidi, jak se vyhýbají určitým věcem, nebo tvrdí, že na ně prostě nemají, protože „jsou introverti“. A to mi začalo připadat jako taková výmluva, jako by je introverze držela v nějakém vězení. Znáš Carol Dweck a její práci o mindsetu? Jak moc nás omezuje „fixed mindset“ (jsem hroznej na matiku) oproti „growth mindset“ (když se budu snažit, můžu se v matice zlepšit)? Tak to mě přivedlo k myšlence, že i introverti se někdy nechají tou nálepkou omezovat. „Jsem introvert“ – to je statické, neměnné. Zatímco „jsem introvertní“ – to je aktivní. Je to možná detail, ale beru to jako takovou vizualizační techniku.
Přesně! Ty nálepky nás fakt svazují. A hodně lidí si plete introverzi s plachostí. Jaký je mezi tím rozdíl podle tebe?
Mně se líbí vysvětlení od Louise A. Schmidta, který zkoumá biologické základy osobnosti. Shrnula jsem to i v jednom svém článku. Říká, že plachost je chování – strach a úzkost ze sociálních interakcí. Zatímco introverze je motivace. Introverti jsou méně motivovaní k sociální interakci než extroverti. Můžeš být introvertní a nebát se lidí (jako já), introvertní a stydlivý, extrovertní a nebojácný (samozřejmě), a taky extrovertní a stydlivý, což je asi nejhorší, protože ten člověk po interakci touží, ale zároveň se jí bojí.
Myslíš, že hodně introvertů si myslí, že jsou plaší, než zjistí, co vlastně ta introverze a extroverze znamená?
Určitě! A taky jim to často říkají ostatní. Introverti jsou často nuceni jít proti své přirozenosti, být víc „mezi lidmi“. A než se o introverzi dozvědí víc, tak si myslí, že jejich nechuť k tomuhle je vlastně plachost.
A taky si myslím, že hodně introvertů nakonec začne mít úzkost ze sociálních situací, protože jim pořád někdo říká, že to dělají „špatně“. Třeba jdou na večírek a baví se tím, že sedí stranou a pozorují, nebo se zapojí do pár hlubších rozhovorů. Ale pak jim někdo vyčte, že se málo socializují a málo s kým se seznámili. Když ti pořád někdo říká, že se bavíš špatně, že bys měl dělat něco, co ti není přirozené, co je ti vlastně nepříjemné, tak se té situaci nakonec začneš vyhýbat a bát se jí.
Extroverze je v týhle společnosti určitě víc „in“. Ale co je na introvertech tak obdivuhodného?
Oh, toho je tolik! Jsme skvělí posluchači, hluboce zpracováváme to, co nám lidi říkají, a klademe dobré otázky. Jsme loajální přátelé. Vždyť nepotřebujeme moc přátel, takže když si s někým vytvoříme vazbu, tak si ten vztah chráníme. A co se týče práce, výzkumy ukazují, že i když jsou extroverti skvělí v tom, jak se prezentují u pohovoru a získají práci, introverti excelují v tom, jak tu práci doopravdy dělají.
Miluju tu myšlenku, že i když mají introverti něco společného, nejsou všichni stejní a nemusí se chovat tak, jak jim ta nálepka (nebo společnost) předepisuje. Cítila jsi se někdy ty sama pod tlakem, abys byla víc extrovertní? A jak jsi se s tím vyrovnala?
Já mám dlouhodobý problém s telefonem, který, stejně jako spousta introvertů, prostě nesnáším. Nebaví mě ty „jen tak si zavolat“ hovory, když telefon zvoní, mám chuť se schovat do skříně. Miluju e-maily, SMSky, osobní kontakt je nejlepší, ale telefon mě fakt znervózňuje. A často se to bere jako nějaký morální selhání, nebo jako odmítnutí toho člověka na druhý straně. Ale to s tím nemá nic společného, jde o ten nástroj – o tu vlezlost (okamžitě nech všeho a zvedni to!), o tu absenci vizuálních signálů, které ti pomáhají v konverzaci.
Introverti a extroverti fungují na škále, nikdo není stoprocentní. Myslíš, že můžou mít introverti úspěšný vztah s extrovertem? A proč?
Jedna z nejzajímavějších věcí, kterou jsem zjistila, když jsem psala knihu „Introverts in Love“, je, že je to tak půl na půl, jestli jsou introverti ve vztahu s extrovertem nebo s jiným introvertem. Někteří introverti chtějí někoho, kdo jim dodá energii, bude dělat sociálního ředitele, pomůže jim dostat se z domu a víc se stýkat s lidmi. Jiní introverti jsou nejšťastnější, když jsou s někým, kdo se s nimi schoulí doma. Oba typy vztahů můžou fungovat, jen je důležité vědět, co chceš a potřebuješ, a komunikovat, komunikovat, komunikovat.
Když už jsme u těch vztahů, řekni nám víc o tvojí knize „Introverts in Love: The Quiet Way to Happily Ever After“. Co tě k ní přivedlo?
Dostávám spoustu a spoustu otázek o vztazích, a to jak od introvertů, tak od extrovertů, kteří jsou ve vztahu s introverty. Často se cítí zanedbávaní, bojácní, nebo jim vadí, že introvert potřebuje tolik samoty a klidu, nebo nechce tolik interakce s lidmi. Introverze a extroverze jsou silné motivátory našeho chování, takže mi přišlo důležité se podívat na to, jak se projevují ve vztazích – a taky v hledání vztahů.
Spousta lidí se cítí pod tlakem, aby se chovali podle své nálepky, nebo naopak se jí vzpírali. Proč jsi vytvořila „The Introvert’s Corner“?
V roce 2009 jsem napsala esej „Confessions of an Introverted Traveler“ pro web World Hum a měla tak obrovský ohlas – byla to nejčtenější story toho roku a follow-up „Six Tips for Introverted Travelers“ byla druhá nejčtenější – že mi bylo jasný, že introverti potřebují validaci. Tehdy jsem chtěla pochopit introverzi a ujistit introverty, že náš způsob bytí je prostě jen jiný, není lepší ani horší než extroverze.
Chtěla bys k tomu článku ještě něco dodat?
Introverze je už pár let horké téma a já se teď chci posunout dál, od toho „introvert power“ k hlubšímu pochopení toho, jak se můžeme vědomě a efektivněji zapojit do fungování světa. Nemyslím si, že introverti chtějí být jen sami. Myslím, že chceme, aby naše tiché způsoby a hluboké zpracování byly oceněny a respektovány, a hlavně, abychom mohli přispívat svými silnými stránkami, aniž bychom museli bojovat o to, aby nás bylo slyšet, nebo obhajovat naši povahu.
Jako „introvertní extrovert“ se po rozhovoru se Sophií cítím ohledně své introverze o něco lépe. Jsem za to vděčná a jsem si jistá, že to tak cítí i spousta dalších introvertů.
Pokud si chcete přečíst další Sophiinu tvorbu, navštivte The Introvert’s Corner na Psychology Today.
Zdroje citované v článku: