Hele, znáte to, ne? Ten pocit, když se vám život zdá tak trochu… jako divadlo? Ne v tom smyslu, že byste hráli pro publikum, ale spíš že se potýkáte s rolemi, které vám občas nesedí, s kulisami, které se mění rychleji, než stačíte mrknout, a s příběhem, který píše někdo jiný. No a právě o tomhle je taky „strukturované drama“ v psychologii. Žádná nuda, žádné poučky, spíš taková detektivka v hlavě.
Strukturované drama – co to vlastně je?
Představte si to jako hru. Ne tu počítačovou, ale spíš takovou, co si hrajeme nevědomky v každodenním životě. Má svá pravidla, své postavy a hlavně – svůj cíl. A často ten cíl vůbec není takový, jaký se zdá na první pohled. Někdy se honíme za štěstím, ale přitom sabotujeme sami sebe, že jo. Nebo se snažíme za každou cenu vyhovět druhým, až zapomeneme na sebe.
Hra jako cesta k poznání
A teď to nejlepší: to „hraní“ se dá využít i k tomu, abychom se líp poznali. Žádné složité analýzy, spíš takové upřímné setkání s vlastním vnitřním světem. Pochopit, proč reagujeme tak, jak reagujeme, co nás motivuje a co naopak brzdí. A víte co? Někdy je to fakt sranda, když si uvědomíte, jaké kousky si na sebe hrajeme.
A jak to funguje v praxi?
No, třeba takhle: představte si, že se neustále ocitáte v situacích, kdy se cítíte jako oběť. Pořád vám někdo ubližuje, využívá vás, nikdo vás nechápe. Podle strukturovaného dramatu to může znamenat, že v sobě nesete nějaké „obětní beránkovství“. Možná jste se to naučili v dětství, možná vám to nějakým způsobem vyhovuje (ano, i to je možné!). Ale když si to uvědomíte, máte šanci tu hru změnit. Převzít kontrolu nad svým životem a přestat se cítit jako chudinka.
Pozor na role!
Důležité je si uvědomit, že ty role, které hrajeme, nejsou definitivní. Nemusíme se s nimi ztotožňovat. Jsme víc než jen „oběť“, „zachránce“ nebo „pronásledovatel“. Jsme komplexní bytosti s vlastními sny, touhami a možnostmi. A když se osvobodíme od těch zažitých her, můžeme konečně začít žít naplno. Co říkáte, zkusíte to?