Život je jako houpačka, občas nás vynese do oblak, jindy s námi švihne o zem. A někdy, ruku na srdce, se nám zdá, že už nemáme sílu se znovu odrazit. Tohle není článek o tom, jak být neustále pozitivní. Je o realitě, která se dotýká mnoha z nás a o které se přitom málo mluví. O chvílích, kdy je nám tak moc zle, že se nám zdá, že jediné východisko je konec.
Suicidální krize: Jak rozpoznat riziko a jak jednat?
Znamení, která bychom neměli ignorovat
Říká se, že tonoucí se stébla chytá. V duševní krizi je tím stéblem často nevědomé volání o pomoc. Změny nálad, stažení se do sebe, ztráta zájmu o věci, které nás dřív bavily, problémy se spánkem, zvýšená podrážděnost – to všechno můžou být varovné signály. Někdy se objeví i myšlenky na smrt, ať už vágní nebo konkrétní. Klíčové je vnímat, že „něco není v pořádku“. I když to neumíme pojmenovat.
Když slova nestačí
Slova jsou mocná, ale někdy prostě nestačí. Zeptat se někoho, jestli nechce spáchat sebevraždu, není tabu. Právě naopak. Může mu to dát prostor se svěřit a ulevit si. Ale co když se nám svěří? Co dělat dál?
První pomoc v krizi: Co můžeme udělat my?
Největší chyba, kterou můžeme udělat, je bagatelizovat. Říct „to bude dobrý“ nebo „nemáš proč být smutný“ není pomoc. Důležité je naslouchat bez hodnocení, projevit pochopení a nabídnout podporu. Být tam pro druhého, i když nemáme žádné zázračné řešení. A hlavně – nesnažit se problém vyřešit. Jsme tam od toho, abychom pomohli vyhledat odbornou pomoc.
Kam se obrátit?
Nejsme v tom sami. Existuje spousta organizací a linek důvěry, kde můžou lidé v krizi najít pomoc. Psychiatrické ambulance, krizová centra, psychologové a psychoterapeuti – je důležité si uvědomit, že vyhledat pomoc není slabost, ale projev odvahy a snahy se o sebe postarat. A to se cení. Protože život, i když je občas pěkně z kopce, za to stojí.