Všichni známe ty lidi, co jsou úplně posedlí true crime – ty rodinné příslušníky, kteří NĚJAK vždycky vyhrajou Cluedo (i když jste přesvědčení, že to zmanipulovali)… a vyžívají se v hádání, kdo to udělal, když se dívají na klasickou detektivku…. někteří dokonce zajdou tak daleko, že pořádají večírky s vražednou zápletkou. Jak ukázaly dokumenty a pořady na Netflixu, je to neuvěřitelně populární žánr. Proč nás to tak táhne k temné stránce lidství? Co nás na tom tak fascinuje? Na to se zkusíme podívat zblízka.
Temná vášeň zločinu: Poodhalte psychologii zla s forenzní psycholožkou
Povídali jsme si s Joni E. Johnston, Psy.D., forenzní psycholožkou a soukromou vyšetřovatelkou. Její životopis zahrnuje práci v nápravném zařízení s maximální ostrahou, konzultace pro stížnosti na obtěžování/diskriminaci a vydání několika knih, včetně The Complete Idiot’s Guide to Psychology, 4th Edition. Johnston pravidelně aktualizuje svůj blog Psychology Today s názvem „The Human Equation“, který se zabývá temnou stránkou lidské povahy, se zvláštním zaměřením na vazby mezi ženami a zločinem. Témata „The Human Equation“ zahrnují vůdce kultů, sériové vražedkyně a Munchausenův syndrom v zastoupení. Její článek „Hooked on Homicide“ zkoumá souvislosti mezi závislostí a kriminálním chováním, a konkrétněji vraždami. Pojďme se na to podívat blíž, co říká ona?
Práce za zdmi věznice: Jak to tam chodí?
Pracovala jste v nápravném zařízení s maximální ostrahou. Můžete nám o té zkušenosti něco říct?
Kde začít? Pracovala jsem ve dvou oblastech v nápravném zařízení R.J. Donovan Correctional Facility. Nejprve jsem pracovala v posudkovém oddělení, kde bylo mou prací vyhodnocovat duševně nemocné vězně, kteří se dostali do problémů uvnitř věznice, a pomáhat určit, zda jejich duševní nemoc způsobila nebo přispěla k jejich disciplinárnímu provinění. Takže například, jestli se vězeň popral se svým spoluvězněm proto, že ho spoluvězeň urážel, nebo proto, že byl rozčilený a slyšel hlasy? Jestli vězeň plivl na dozorce, protože byl naštvaný, nebo proto, že si myslel, že je dozorce posedlý démonem? Pokud se zdálo, že existuje souvislost mezi duševní nemocí a nevhodným chováním, mou prací bylo dávat doporučení disciplinární komisi ohledně vhodných důsledků a toho, jak by tyto důsledky mohly ovlivnit duševní zdraví vězně.
Také jsem pracovala v krizovém oddělení, což je místo, kam byli posíláni vězni, kteří nefungovali ve dvoře, protože se věřilo, že jsou nebezpeční pro sebe nebo pro někoho jiného. Takže, pokud vězeň prohlásil, že uvažuje o sebevraždě, vyhrožoval jinému vězni nebo se o sebe nestaral (například odmítal jíst nebo pít cokoli, sprchovat se atd.), skončil na mém oddělení. Jednou z nejzajímavějších částí tohoto úkolu bylo naučit se, jak vězni navrhovali systém, aby přežili. Takže například vězeň mohl být sebevražedný, protože byl v depresi nebo ztratil důležitý vztah. Ale také mohl vyhrožovat sebevraždou, aby se dostal z dluhu za drogy ve dvoře nebo proto, že se cítil ohrožen jiným vězněm.
Proč nás to tak táhne k temnotě?
Byla forenzní psychologie vždycky vaší vášní, a pokud ano, proč?
Myslím, že se dá říct, že forenzní psychologie byla mou vášní ještě předtím, než jsem vůbec věděla, co to je. Všechno to začalo, když jsem ve 14 letech četla Helter Skelter, fascinující knihu o Charlesi Mansonovi a jeho „rodině“, během dvoutýdenního výletu s rodinou. Potom, když jsem byla v posledním ročníku střední školy, sériový vrah Ted Bundy uprchl z vězení v Coloradu a zavraždil několik studentek Florida State jen 90 mil od mého domu. A bylo to. Jako vysokoškolák jsem přemluvil svého profesora abnormální psychologie, aby uspořádal výlet do věznice s maximální ostrahou. Takže ano, vždycky to byla moje vášeň. Proč, to úplně nevím. Vždycky mě zajímaly extrémy chování (dobré i špatné) a možná mě moje raná láska k Halloweenu a hororům nasměrovala na temnou stránku lidské povahy.
Na to navazuje i další otázka, jste autorkou The Human Equation, blogu na Psychology Today. Zaměřuje se na temnou stránku lidské povahy. Proč si myslíte, že máme tak vrozenou fascinaci zločinem a psychologií zla?
Věřím, že naše fascinace zločinem a zlem je komplikovaná a komplexní. Na povrchu je to rozšíření naší fascinace násilím a tragédií obecně – zamyslete se nad tím, jak často nás uchvacují přírodní katastrofy, autonehody nebo pády letadel. Zdá se, že je součástí naší lidské přirozenosti mít problém odvrátit zrak od lidského utrpení.
Na hlubší úrovni nám true crime umožňuje prožívat řadu silných emocí v bezpečném a kontrolovaném prostředí, kde je hrozba vzrušující, ale ne skutečná. Zažíváme zprostředkovaný příval adrenalinu, když jsme svědky znepokojivých nebo rušivých činů. Spouštějí také snad nejzákladnější a nejsilnější ze všech lidských emocí – strach – v prostředí, kde je hrozba vzrušující, ale ne skutečná. A pro ty, kteří se občas cítí uvězněni nebo vázáni svým silným smyslem pro empatii a povinnost vůči druhým, jim true crime může umožnit dočasně zažít svobodu naprostého sobectví, aniž by ublížili jiné lidské bytosti.
Dá se to léčit?
Váš článek Hooked on Homicide pojednává o souvislostech mezi návykovým chováním a sériovými vrahy. Také jste v online rozhovoru zmínila, jak se pro někoho stává snazší překročit hranici, když už ji jednou překročil. Proč si myslíte, že to tak je? Řekla byste, že to počáteční, první překročení hranice je pro lidi nejtěžší?
Drtivá většina z nás by nikdy nikoho nezavraždila. A pokud bychom to udělali a nějak nám to prošlo, určitě bychom to už nikdy neudělali; děkovali bychom hvězdám, že jsme se nějak vyhnuli zaslouženým následkům, a zapřisáhli bychom se, že už po zbytek života zůstaneme na správné straně zákona. Sérioví vrazi mají na druhou stranu úplně jiné myšlení. Za prvé, i když jsou sérioví vrazi různorodá skupina, je pravděpodobné, že mají násilné fantazie už roky předtím, než skutečně překročí hranici do akce. Jakmile začnou, samotný akt vraždy se může stát návykovým.
Většina sériových vrahů pociťuje silnou touhu zabíjet. Jsou však poměrně opatrní a nevyberou si oběť, pokud se jim nezdá, že šance na úspěch jsou vysoké. Z tohoto důvodu je první oběť vraždy často zranitelná osoba, na kterou se dá zaútočit bez toho, aby to vzbudilo velkou pozornost.
Doufám, že se Vám článek líbil.