Vzpomínám si, jak mi bylo třináct a začaly mě přepadat panické ataky. Jako správný mileniál jsem hned googlila, co se se mnou děje a jak si můžu pomoct. Terapie byla jedna z prvních věcí, na které jsem narazila a hned jsem si řekla: „Proboha, to ne!“ Netuším, co mě na tom tak odrazovalo, ale věděla jsem, že to nechci nikdy zkusit.
Terapie? Proč jsem se jí bála a jak mi zachránila život
Tak jsem se s tím nějak plácala, zkoušela jógu, meditace, hluboké dýchání, ale nic z toho mi s úzkostmi moc nepomáhalo. Panické ataky jsem měla dál. Jak jsem stárla, byly častější. Tehdy jsem se s tím snažila srovnat. Říkala jsem si, že ty ataky sice nejsou příjemné, ale zase nejsou tak strašné. A smířila jsem se s tím malým rituálem, který jsem si kolem nich vytvořila. Akceptovala jsem, že budu mít panické ataky navždy a hotovo.
Bod zlomu
Teprve když jsem se v šestnácti pokusila o sebevraždu, zasáhli rodiče a dotlačili mě k terapii. Byla jsem neskutečně nervózní. Myslela jsem si, že si o mně bude myslet, že jsem šílená puberťačka a nacpe mě hromadami léků, po kterých si ani nevzpomenu na svoje jméno.
Ale šla jsem a bylo to v pohodě. Rodiče se mnou šli na první sezení, což mi hodně pomohlo. Mám štěstí, že mám moc podporující rodinu, která se mi vždycky snažila pomoct. Myslím, že bych sama neměla odvahu tam jít. Rodiče terapeutce stručně popsali moji historii a domluvili jsme další sezení.
Chodila jsem na terapii dál, ale moc mi to nepomáhalo. Po návratu domů jsem se cítila hrozně a panikařila jsem víc než kdy dřív. Došlo to až do bodu, kdy jsem jí vyloženě lhala, abych si nemusela přiznat sama sobě a jí, že mi není dobře. Nakonec, kvůli těm lžím, mě terapeutka propustila a řekla, že jsem udělala obrovské pokroky.
Tak jsem se další rok plácala sama a začala jsem se cítit o něco lépe. Znovu jsem se zapsala na vysokou školu a dařilo se mi. Ale jako obvykle se to zase zhoršilo. Většina mých úzkostí se projevuje ve spojení se vzděláním. Návrat na vysokou mi sice pomohl dostat život zpět do kolejí, ale zároveň mi to způsobovalo úzkost. Měla jsem měsíc volno, prostě jsem to nezvládala. Opět mě mamka povzbuzovala, abych šla znovu na terapii. Tentokrát jsme se rozhodli nejít přes pojišťovnu a platit si terapii soukromě.
Druhá šance
Tentokrát, možná proto, že to platili rodiče, jsem nelhala. Řekla jsem jí všechno. Bylo to těžké a občas hodně skličující, ale tentokrát jsem se chtěla opravdu zlepšit. Taky si s touhle terapeutkou rozumím mnohem lépe a sezení mám u ní doma a ne v ordinaci, což mi vyhovuje mnohem víc.
Moje současná terapeutka je mi spíš kamarádka. Bavíme se o všech aspektech mého života a cítím, že se o mě opravdu zajímá. Můžu jí kdykoliv napsat a nikdy se nebojím jí něco říct. Chodím k ní už skoro rok a letos jsem udělala největší pokrok. Konečně mám pocit, že jsem se smířila sama se sebou a se svojí duševní nemocí. A chápu, že panické ataky a já nejsme jedno a to samé.
Terapie není pro každého, ale myslím si, že vždycky stojí za zkoušku. Nemyslím si, že bych byla tam, kde jsem teď, bez své terapeutky. Pomohla mi způsobem, jakým by nikdo jiný nemohl. Může to znít děsivě a někdy to zkusíte a vůbec se vám to nelíbí.
Ale chtěla bych vás povzbudit, abyste to zkusili znovu s jinou osobou. Ne každý si sedne s každým a to platí i pro lékaře. Pokud vám terapeut nevyhovuje, změňte ho a zkuste to znovu. Vaše uzdravení je vždycky o vás a pokud je to slušný člověk, neměl by si to brát osobně.
A taky stojí za zmínku, že chodit na terapii není nic, za co byste se měli stydět. Pokud potřebujete pomoc, neměli byste se bát si ji vyhledat.