„Introvert“ a „velkoměsto“ – dvě věci, které člověka možná hned nenapadnou v jedné větě. Introverti potřebují klid a samotu, snadno je zahltí podněty z okolí. A velkoměsto? Hluk, shon, pro citlivou duši někdy pěkný nápor. Přesto mě, jakožto introverta, co se snadno přestimuluje, velká města táhnou. Proč to, když to jde proti mé přirozenosti? ptáte se. No, já se ptám sama sebe taky.
Ticho velkoměsta: Jak introverti dobývají betonovou džungli
Vyrostla jsem na farmě na venkově. Jak moc je to odříznuté od světa, mi došlo, až když tomu děti z města začaly říkat „konec světa“. Asi proto, že jsem kolem sebe měla pořád lidi – rodinu, příbuzné, sousedy z vesnice. A měla jsem ráda přírodu a čerstvý vzduch. Jediná nevýhoda asi bylo, že jsem se musela pořád na někoho spoléhat, že mě někam odveze. Kromě školního autobusu tu nic jiného nejezdilo. Řidičák byl pro mě sen.
Touha po velkém světě
Ale vždycky jsem věděla, že existuje větší svět, a hrozně jsem po něm toužila. V pubertě jsem cestovala, jak to jen šlo, a pak jsem si sbalila kufry a odstěhovala se do Sydney. A po pěti letech do Londýna. Londýn. S 8,7 miliony lidí za oknem.
Být v centru dění… a přitom stranou
Pro někoho, kdo tak často žije ve své bublině, jsem si tu bublinu asi chtěla dát doprostřed toho šílenství. Být v centru dění, a přitom se ho moc neúčastnit. Koukám z okna a vidím červené doubledeckery plné lidí, co spěchají do práce, turisty s mapou v ruce. Ale oni mě nevidí. Jsem v bezpečí své bubliny (aka bytu).
Dívat se na svět z téhle pozice je něco jiného, než když se dítě cítí odstrčené od kolektivu. Tohle je spíš příležitost kontrolovat, jak moc se do světa zapojuji. Sestra mi jednou řekla, že chápe, jak to mám nastavené, ale že chápe i ten zbytek světa a vidí, kde se se světem míjím. Někdy si prostě nerozumíme. Ale ona je tam uprostřed a je připravená postavit most, když je potřeba.
Když se zamyslím, takhle jsem to podvědomě dělala i s kamarádstvím a společenským postavením, když jsem byla mladší. A možná to dělám doteď. Na rozdíl od některých introvertů jsem vždycky měla dost kamarádů. Byla jsem součástí party, měla jsem v ní své nejbližší. Ale radši jsem měla pod kontrolou, jak moc se s nimi stýkám, radši jsem byla vzadu, než abych hrála nějakou velkou roli. Byla jsem tam, ale podle svých pravidel. Účastnila jsem se, ale jen do určité míry. Asi se mi líbí vědět, že mám možnost něco udělat, kdybych chtěla, a pak se mi většinou nic dělat nechce.
Únik do bezpečí domova
Píšu a sedím na posteli s lehce pootevřeným oknem. Jen lehce, protože, jak už jsem říkala, ve městě je občas hluk. Kdybych vyšla ven, ocitnu se v mase lidí. A už jenom to, že bych mohla, ve mně vzbuzuje pocit, že jsem součástí téhle společnosti, aniž bych se do ní musela plně zapojit.
Každý, když vyjdu z bytu, mi srdce začne bít rychleji a začnu si víc uvědomovat své okolí. Zároveň se ale uzavřu do sebe a propadnu svému zmatenému vnitřnímu světu. Jako by moje tělo i mysl reagovaly na všechno, co se kolem děje. A to mě vyčerpává, i když mám sluchátka a poslouchám hudbu. Jsem v tom betonovém labyrintu neustále ve stresu.
Takže se na konci dne utíkám domů a úlevou vydechnu, jakmile vejdu. Nezáleží na tom, jestli jsem pracovala celý den, nebo jsem jen skočila do supermarketu. Vždycky, když odcházím a vracím se domů, dělám ty stejné věci. A asi proto se pak cítím, jako bych uběhla maraton – fyzicky i psychicky – a potřebuju chvíli (nebo několik) odpočívat.
Možná si říkáte, proč se tomu všemu denně vystavuju. Ale dělám to. Možná si v budoucnu zase vyberu život na venkově. Ale teď si myslím, že chci mít obojí – chtít vlka se nažrat i koza zůstat celá.
A co vy? Jste spíš městský nebo venkovský introvert? Podělte se o to!