Tori: Ticho v duši, síla v srdci. Příběh o hledání svobody a uzdravení. Je to už osmý příběh ze série o zotavení z duševních onemocnění. Dnes vám chci představit Tori. Její život nebyl snadný, ale věřím, že je silná a jednoho dne své problémy překoná a získá svobodu, po které tolik touží. Tohle je její vyprávění.
Kořeny bolesti: Rodina a finance
Tori pochází z Bangladéše, ale nyní žije v New Jersey. Miluje hudbu, kreslení a umění. Snem je odstěhovat se od rodičů, najít si práci a vdát se. Diagnostikovali jí depresi a disociativní poruchu, ačkoli lékaři její disociace úplně nechápali. Kořeny jejích problémů tkví v rodinných a ekonomických problémech. S matkou se přestěhovala do Spojených států za svým nevlastním otcem, kterého bere jako vlastního tátu. Neměli moc peněz a finanční tíseň vedla k hádkám mezi rodiči. „Začalo to, když mi bylo tak šest sedm,“ vzpomíná Tori. „Rodiče se hádali kvůli penězům a měli spoustu problémů. Někdy jsem slyšela křik v jednu ráno a neustalo to až do sedmé. Měla jsem strach, bála jsem se, že se máma zase rozvede. Nechtěla jsem, aby se jí něco stalo, byla to pro mě celá rodina. Někdy hádky přerostly ve fyzické napadání a já jsem se snažila seběhnout dolů a zastavit to. Ale jediné, co jsem mohla dělat, bylo brečet.“
Únik do školy a ztráta sebe sama
Tori se musela potýkat s únavou, přibíráním na váze, sociální úzkostí a frustrací. Všechno to ovlivňovalo její každodenní život. „Známky se mi zhoršily, hodně jsem spala, přestala jsem se bavit s kamarády.“ Chtěla zmizet, protože už i žít bylo vyčerpávající, ale sebevražda ji nenapadla. Útěchou jí byla škola a přátelé: „Škola mě držela nad vodou. MILOVALA jsem školu. Zapomněla jsem tam na všechny problémy doma. A protože jsme bydleli v paneláku, vždycky jsem přišla domů, udělala si úkoly a hrála si s ostatními dětmi až do západu slunce.“
Nová škola, nová izolace
V osmé třídě se Tori deprese prohloubila, protože se musela přestěhovat do jiného města a opustit všechny své přátele. „Lidé tam byli jiní. Nemohla jsem se s nikým ztotožnit a nikdo mě nepřijal takovou, jaká jsem. Nemohla jsem najít nikoho, s kým bych byla na stejné vlně.“ Škola, která jí dřív dělala radost, se stala utrpením. Na střední se jí sice podařilo najít nové přátele, ale bylo to těžké, protože to znamenalo nové aktivity jako přespávání, kino a nákupy v obchodních centrech. Rodiče jí nikdy nedovolili chodit ven s kamarády. „Pokračovalo to až do konce střední. Čím jsem byla starší, tím víc jsem s rodiči bojovala, abych mohla někam jít. Všichni kamarádi se scházeli a já nikdy nemohla. Říkala jsem si, že se nemusím socializovat mimo školu a že mi stačí být sama sebou tam.“ Tori si vzpomíná na složku plnou pozvánek na narozeninové oslavy, na které nemohla jít.
Disociace: Únik do vlastního světa
Proto upadla do hluboké deprese. Postupně se od většiny přátel odtáhla a zůstala jen s jedním nebo dvěma. Nechtěla už lidi rozesmávat ani se s nikým sblížovat. Neustále se snažila smířit se svým životním stylem a ve třetím ročníku střední hodně přibrala. V šestnácti se Tori zamilovala. S jedním klukem si byli blízcí a každý den si volali, ale jednoho dne se od ní odtáhl a ukončil jejich přátelství. Tori to zasáhlo, protože neměla nikoho jiného, s kým by se mohla sblížit.
Rodiče ji nutili dívat se s nimi na bengálské televizní seriály. Nenáviděla to, protože většina seriálů byla o tom, jak jsou ženy v Bangladéši obtěžovány, bity nebo nuceny do manželství. Jednoho dne, když se Tori dívala s rodiči na televizi, „praskla“. „Najednou jsem nebyla v pokoji s rodiči, ale jen ve své hlavě a přemýšlela. Ztratila jsem veškeré povědomí o svém okolí a jen jsem se zasnila. Po skončení pořadu jsem vstala a šla do svého pokoje a cítila jsem se otupělá, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem získala novou superschopnost. Schopnost opustit své současné prostředí, jít někam jinam, do své hlavy. Mohla jsem ignorovat všechno špatné, co se mi dělo, a nemusela jsem to cítit. Když mi rodiče něco nutili, mohla jsem tam být, ale nebýt tam myšlenkami. Mohla jsem sedět na jednom místě a hodiny přemýšlet a nikdy jsem se nenudila. Vlastně jsem ztratila veškeré povědomí a schopnost vnímat vnější svět.“
Cesta k uzdravení a hledání svobody
Když se Tori dostala na univerzitu, měla větší svobodu a auto, kterým tam mohla jezdit. V tu chvíli si uvědomila, jak moc se změnila. Nic necítila, hýbala rukama a připadalo jí, že nejsou její. Nejen to, ale i když se na sebe podívala do zrcadla, nepoznávala se. Zašla proto k univerzitnímu psychiatrovi, chodila na terapie a brala léky. Byla to pro ni těžká cesta, neustále se vracela zpět a zase dopředu. Až jednoho dne, když Tori šla navštívit kamaráda, si uvědomila, jak se cítí osamělá, a okamžitě pocítila příval štěstí, že vůbec něco cítí.
I když Tori necítí věci tak jako dřív, nedovoluje, aby ji tato situace srazila na kolena. V současné době na ni rodiče tlačí, protože v jihoasijské komunitě je Tori už stará a dochází jí čas. Rodiče chtějí, aby se okamžitě vdala, jinak ji nikdo nebude chtít. To je myšlení typické pro jihoasijskou kulturu. Tori v současné době tvrdě pracuje na tom, aby si našla stabilní práci, mohla se odstěhovat a získat svobodu, po které touží.
Co si o jejím příběhu myslíte vy? Máte pro ni a pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými situacemi, nějakou radu? Napište nám do komentářů.
P.S. Chcete se s námi podělit o svůj příběh o zotavení? Pokud ano, napište mi na mlgaston1@gmail.com