„`html
Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak moc ovlivňuje dětství to, kým jsme dnes? Někdy si to ani neuvědomujeme, ale kořeny mnoha našich vzorců chování, reakcí a postojů sahají hluboko do rodinného zázemí. A co teprve, když se v rodině něco „pokazí“? Co když se dítě necítí bezpečně, milovaně, pochopené? Tam už se zadělává na pořádné trable.
Vliv rodinného prostředí na poruchy chování u dětí
Dětská duše je jako houba. Nasává všechno, co se kolem děje. Rodina je pro dítě prvním a nejdůležitějším světem. Učí se v ní komunikovat, řešit problémy, budovat vztahy. A když v tomhle prvním světě něco skřípe, odrazí se to na jeho chování.
Co všechno se počítá?
Řešit, že je dítě zlobivé, je jako snažit se opravit prasklou pneumatiku, když je motor v háji. Problém bývá hlubší. Co si budeme povídat, vlivů je celá řada. Začíná to už samotnou strukturou rodiny. Jsou rodiče spolu? Nebo se hádají na nože? Jaké panují vztahy mezi sourozenci? Jak se v rodině řeší konflikty? Jak moc se dbá na pravidla a hranice?
A pak je tu samozřejmě emocionální klima. Cítí se dítě v bezpečí? Má pocit, že ho rodiče milují bezpodmínečně? Nebo se musí o lásku a pozornost neustále „rvát“? Je v rodině prostor pro otevřenou komunikaci? Může dítě vyjádřit svoje pocity bez obav z odsouzení nebo trestu?
Když se něco „pokazí“…
Poruchy chování u dětí jsou často jen voláním o pomoc. Dítě se snaží dát najevo, že se necítí dobře, že něco potřebuje. A když to nejde jinak, začne zlobit. Agresivita, impulzivita, vzdorovitost, problémy ve škole… To všechno mohou být signály, že je v rodině něco špatně. Ale pozor, neznamená to hned vinu rodičů! Nikdo není dokonalý a každý dělá chyby. Důležité je si problém uvědomit a snažit se ho řešit.
Co s tím?
Nejdůležitější je komunikace. Otevřená, upřímná, bez obviňování a soudů. Zkuste si s dítětem promluvit o tom, co ho trápí. Poslouchejte ho bez přerušování a snažte se mu porozumět. Někdy stačí jen to, že má dítě pocit, že ho někdo slyší. A nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Psycholog, psychoterapeut, rodinná poradna… To jsou místa, kde vám můžou pomoct najít cestu ven z bludného kruhu.
Pamatujte, že rodina má být bezpečným přístavem, místem, kde se dítě cítí milované a chráněné. A když se tenhle přístav ocitne v bouři, je potřeba udělat všechno pro to, aby se loď nepotopila.
„`
Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak moc ovlivňuje dětství to, kým jsme dnes? Někdy si to ani neuvědomujeme, ale kořeny mnoha našich vzorců chování, reakcí a postojů sahají hluboko do rodinného zázemí. A co teprve, když se v rodině něco „pokazí“? Co když se dítě necítí bezpečně, milovaně, pochopeně? Tam už se zadělává na pořádné trable.
Vliv rodinného prostředí na poruchy chování u dětí
Dětská duše je jako houba. Nasává všechno, co se kolem děje. Rodina je pro dítě prvním a nejdůležitějším světem. Učí se v ní komunikovat, řešit problémy, budovat vztahy. A když v tomhle prvním světě něco skřípe, odrazí se to na jeho chování.
Co všechno se počítá?
Řešit, že je dítě zlobivé, je jako snažit se opravit prasklou pneumatiku, když je motor v háji. Problém bývá hlubší. Co si budeme povídat, vlivů je celá řada. Začíná to už samotnou strukturou rodiny. Jsou rodiče spolu? Nebo se hádají na nože? Jaké panují vztahy mezi sourozenci? Jak se v rodině řeší konflikty? Jak moc se dbá na pravidla a hranice?
A pak je tu samozřejmě emocionální klima. Cítí se dítě v bezpečí? Má pocit, že ho rodiče milují bezpodmínečně? Nebo se musí o lásku a pozornost neustále „rvát“? Je v rodině prostor pro otevřenou komunikaci? Může dítě vyjádřit svoje pocity bez obav z odsouzení nebo trestu?
Když se něco „pokazí“…
Poruchy chování u dětí jsou často jen voláním o pomoc. Dítě se snaží dát najevo, že se necítí dobře, že něco potřebuje. A když to nejde jinak, začne zlobit. Agresivita, impulzivita, vzdorovitost, problémy ve škole… To všechno mohou být signály, že je v rodině něco špatně. Ale pozor, neznamená to hned vinu rodičů! Nikdo není dokonalý a každý dělá chyby. Důležité je si problém uvědomit a snažit se ho řešit.
Co s tím?
Nejdůležitější je komunikace. Otevřená, upřímná, bez obviňování a soudů. Zkuste si s dítětem promluvit o tom, co ho trápí. Poslouchejte ho bez přerušování a snažte se mu porozumět. Někdy stačí jen to, že má dítě pocit, že ho někdo slyší. A nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Psycholog, psychoterapeut, rodinná poradna… To jsou místa, kde vám můžou pomoct najít cestu ven z bludného kruhu.
Pamatujte, že rodina má být bezpečným přístavem, místem, kde se dítě cítí milované a chráněné. A když se tenhle přístav ocitne v bouři, je potřeba udělat všechno pro to, aby se loď nepotopila.