Život dokáže být zatraceně krutej, to víme všichni. Ale někdy se stane něco, co zlomí i ty nejtvrdší z nás. Příběh Charlieho je toho důkazem. A zároveň důkazem toho, že i z toho nejhlubšího bahna se dá vyhrabat. Nebudu lhát, není to pohádka s happy endem, ale je to příběh o naději. O tom, že i když máš pocit, že už není pro co žít, tak se sakra pleteš.
Z pekla na zem: Charlieho cesta k uzdravení z duševní nemoci
Charlie, umělec a básník ze slunné Kalifornie, si v životě prožil svoje. A nebylo toho málo. Diagnózy jako hraniční porucha osobnosti (BPD), posttraumatická stresová porucha (PTSD), úzkosti a depersonalizace/derealizace (DP/DR) nejsou zrovna výhra v loterii. A co hůř, všechno to pramenilo z děsivých traumat. Vlastně se dá říct, že Charlie viděl peklo na vlastní oči.
Když trauma pohltí život
Charlie se svěřil, že jeho BPD a PTSD byly způsobeny znásilněním a opakovaným sexuálním napadením. DP a DR, ty zase přišly s drogami a hrůzami, které během nich zažil. Byl svědkem toho, jak jeho bratra postřelili, zbili a okradli. A aby toho nebylo málo, vykradli jim dům a on viděl bratra předávkovat se. Jako by se na něj sesypalo všechno zlo světa.
Léčba a každodenní boj
Charlie podstoupil kognitivně behaviorální terapii (CBT), dialektickou behaviorální terapii (DBT), čtyři měsíce v léčebně a tři měsíce v psychiatrické léčebně. Ale symptomy byly devastující. „Černobílé myšlení, vnitřní i vnější vztek, neustálá prázdnota, těžká deprese, výkyvy nálad, sebepoškozování, bouřlivé vztahy a drogy – heroin a kokain,“ popisuje Charlie peklo, ve kterém žil. PTSD mu přinášelo flashbacky a úzkost ho paralyzovala. DP a DR ho neustále odpojovaly od reality. „Cítil jsem se, jako bych byl jediný skutečný člověk na světě, můj vlastní hlas mi neznel jako můj, nebyl jsem schopen cítit dotek, zvuk, chuť… Byl jsem jako ve snu, v doslovném pekle.“
Jeho život se scvrkl na přežívání. Nemohl pracovat, školu nechal plavat. „Ležel jsem v posteli dny v kuse a dělal jen drogy, pil a sebepoškozoval se,“ vzpomíná Charlie. Nenáviděl sebe i všechno kolem. Věřil, že nemá naději a že brzy zemře. Ve svých osmnácti letech se dvakrát pokusil o sebevraždu. Poprvé už v patnácti, když se předávkoval léky a alkoholem. Se sebepoškozováním začal v jedenácti a pokračoval v něm sedm let.
Zlomový bod: Když se řekne DOST!
Zlom přišel až ve chvíli, kdy se Charlie ocitl na úplném dně. Po společném předávkování s bratrem si uvědomil, že takhle dál nemůže. „Podíval jsem se na svůj život a udělal všechno, co bylo v mých silách, abych se zvedl a začal nový život. Stále se snažím získat zpět všechno, co jsem ztratil během let utrpení a chyb,“ říká Charlie. Pochopil, že nejprve musí pomoci sám sobě, než bude moci pomáhat ostatním.
A co se naučil? Milovat sám sebe. „Musíš se opravdu, opravdu snažit. Je to to nejtěžší, co jsem kdy dělal, ale nakonec to stojí za to.“ Svět vidí úplně jinak. „Realita mě zasáhla a už ji nemůžu odvrátit. Viděl jsem tolik bolesti, utrpení, násilí a zranění, že už nikdy nebudu vidět svět růžovými brýlemi.“
Charlie neví, co může udělat, aby neupadl zpět, ale ví, že si přeje, aby nikdy nezačal brát drogy už ve čtrnácti letech.
Charlieho vzkaz pro ty, co bojují
„Prosím, nikdy se nevzdávejte. Bez ohledu na to, jak těžké to může být, bez ohledu na to, jak prázdní, strašní nebo destruktivní se můžete cítit, pamatujte, že světu můžete nabídnout mnohem víc, než si myslíte. Každý den je zrádná bitva, a vy musíte vyhrát. Musíte!“
Jsem ráda, že se Charlie dokázal postavit zpět na nohy, i když to nebylo jednoduché. Sdílejte svůj příběh a pomozte mi něco změnit.