Příběhy o překonávání těžkostí mají zvláštní moc. Dávají nám naději, že i my, když jsme na dně, můžeme najít cestu ven. Dnes vám přinášíme jeden takový příběh – anonymní zpověď ženy, která se nebála čelit svým démonům a hledat duševní pohodu, i když cesta k ní byla trnitá.
Z tmy ke světlu: Anonymní cesta k duševní pohodě, která inspiruje
Říkejme jí třeba Anonymní. Pochází z malého, konzervativního městečka kdesi v Kalifornii. Odjakživa milovala knihy – obzvlášť si oblíbila Skleněný zvon a Lolitu. V hudbě si nevybírá, poslechne si skoro všechno. A filmy? Nejraději má kultovní klasiky. Před pár lety se navíc zamilovala do swingu a blues tancování. Vlastně celou dobu plánovala, že bude veterinářkou, ale teď už si tím tak jistá není. Život jí do cesty postavil jiné překážky, než si původně myslela.
Diagnóza a boj s temnotou
V dubnu 2014 jí diagnostikovali depresi poté, co skončila v nemocnici s psychickými problémy. S terapiemi začala už rok předtím, ale i tak se musela potýkat s hrozivými příznaky. „Moje deprese se projevuje hlavně nedostatkem energie a motivace,“ říká Anonymní. „Když se to zhorší, ovlivní to moji koncentraci, schopnost soustředit se a začnu se izolovat.“ A to se promítá do všeho. Těžko se jí plní povinnosti ve škole nebo v práci. Často zůstává v posteli, spí i deset hodin a vynechává jídlo. Stala se obětí snad všech kognitivních zkreslení, hlavně perfekcionismu, myšlení ‚všechno nebo nic‘, obav z budoucnosti a neustálého srovnávání se s ostatními. To víte, klasika, že?“
Se sebevražednými myšlenkami bojuje už od čtrnácti let a v září 2014 se dokonce pokusila o sebevraždu předávkováním. Naštěstí nikdy neměla sklony k sebepoškozování. Deprese jí zničila i vztahy s ostatními. Cítí se zahanbená, že se izoluje, a to ji uvězňuje v začarovaném kruhu. „Deprese mi už třikrát znemožnila dokončit studium na vysoké škole a nemám tušení, kdy a jak ji dokončím. Navíc si nemyslím, že se z té nemoci někdy úplně vyléčím, což mi dává dost chmurný pohled na zbytek života.“ Takové myšlenky asi zná každý, kdo se s něčím podobným potýká, že?
Světlo na konci tunelu?
Zlom nastal, když se Anonymní začala učit, jak ovládat svou duševní poruchu. Začala používat kognitivně behaviorální terapii (KBT), dialektickou behaviorální terapii (DBT), psát si deník, praktikovat mindfulness a sledovat své nálady. „Teoreticky vím přesně, jak být duševně zdravá, ale realizovat ty techniky v praxi je strašně těžké,“ přiznává. Naštěstí se obklopila lidmi, kteří ji podporují – svým psychiatrem, maminkou, přítelem a dobrými kamarády. „Bez nich bych to asi nedala.“
Co se z toho dá naučit?
Nejdůležitější lekce, kterou si Anonymní z tohoto trápení odnesla, je, že tráví příliš mnoho času přemýšlením o minulosti a budoucnosti. Její pohled na život se změnil. „Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že když budu dělat všechno, co mi řeknou, vystuduju vysokou školu s dobrými známkami, půjdu na veterinu, najdu si uspokojivou práci, tak bude život v pohodě. Teď už se tolik nesoustředím na dokončení toho ‚checklistu pro mladé dospělé‘.“ A to je možná dobře, co myslíte?
Rady pro ty, kteří bojují
A co by vzkázala ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy? „Chtěla bych jen říct, že je v pořádku, když se pořád trápíte. I když ostatní zažívají něco podobného, boj každého z nás je jiný a nikdo nemůže znát ten váš, kromě vás samotných. Ať už to trvá pět měsíců nebo pět let, každý den si připomínám, že stojí za to se snažit.“
Na závěr by Anonymní chtěla ještě dodat:
„Je toho tolik, co bych chtěla sdílet o duševních nemocech, ale pro stručnost zmíním jen dvě věci:
1) Milujte, chraňte a nikdy nesuďte ty, kteří přežili pokus o sebevraždu. Když se mozek dostane do tak temného místa, nefunguje způsobem, který můžete předvídat. Moje máma mi hodně pomáhá a podporuje mě, ale i ona občas používá jazyk, kvůli kterému se cítím nepříjemně, ať už se bavíme o mně nebo o ostatních, kteří se potýkají s podobnými problémy.
2) Vzdělávejte sebe i ostatní o bipolární poruše. Jsem ráda, že se tolik šíří povědomí o velké depresi, ale myslím si, že bipolární porucha je stále velmi nepochopená a ti, kteří jí trpí, patří k těm, kteří s největší pravděpodobností spáchají sebevraždu.“
S tímto pozitivním postojem se Anonymní, krok za krokem, cítí lépe. Pomozte jí a ostatním, aby se jejich příběhy dostaly k co nejvíce lidem. Sdílejte je.