Přístupnost je vlastnost objektu nebo prvku bezprostředního prostředí, která udává, jak s tímto objektem nebo prvkem komunikovat. Například prázdný prostor v otevřených dveřích umožňuje pohyb přes tento práh. Gauč umožňuje, aby si na něj člověk sedl.
Tento pojem používají pracovníci v oblasti psychologie vnímání, stejně jako pracovníci v oblasti kognitivní psychologie, psychologie životního prostředí, průmyslového designu, interakce člověka s počítačem a umělé inteligence. Psycholog James J. Gibson tento pojem zavedl v roce 1966, podrobněji se jím pak zabýval ve své knize The Ecological Approach to Visual Perception (Ekologický přístup k vizuálnímu vnímání) v roce 1979.
Gibson původně definoval affordance jako všechny „akční možnosti“ skryté v prostředí, objektivně měřitelné a nezávislé na schopnosti jedince tyto možnosti rozpoznat. Dále jsou tyto akční možnosti závislé na schopnostech aktéra. Například sada schodů se stoupačkami ve výšce čtyř stop neumožňuje úkon lezení, pokud je aktér lezoucím dítětem. Proto je třeba měřit dostupnost spolu s příslušnými aktéry.
V roce 1988 použil Donald Norman termín affordance v oblasti interakce člověka se strojem, díky čemuž se tento termín stal velmi populárním v oblasti interakčního designu. Později (viz Norman, 1999) musel přiznat, že vůbec nemluvil o „normálních“ affordancích: v knize The Design of Everyday Things měl ve skutečnosti na mysli vnímanou affordanci. Toto rozlišení činí tento pojem závislým nejen na fyzických možnostech aktéra, ale i na jeho cílech, plánech, hodnotách, přesvědčeních a zájmech. Pokud aktér vstoupí do místnosti s křeslem a softbalovým míčem, Gibsonova definice affordance umožňuje, aby aktér odhodil křeslo a sedl si na softbalový míč, protože je to objektivně možné. Normanova definice vnímané affordance zachycuje pravděpodobnost, že si aktér sedne na lehátko a hodí softbalový míč, protože s nimi má zkušenosti z minulosti.
Normanova definice činí pojem affordance spíše subjektivním než objektivním, a tudíž mimo oblast tvrdé vědy (nikoli však vědy sociální). Na druhou stranu je koncept vnímané dostupnosti mnohem relevantnější pro praktické problémy designu.
Psychologové zabývající se vnímáním se mohou ptát: „Co je na tomto předmětu tak zvláštního, že ho lidé chtějí používat tímto způsobem?“ Objekt k nám musí promlouvat nějakým jazykem. Pokud tomuto jazyku porozumíme, mohou průmysloví designéři vytvářet nástroje, které vysvětlují své vlastní funkce, a dokonce i nástroje, které se samy doporučují pro některá použití a odrazují od jiných.
Ekologické poznávání s využitím neurozobrazovacích studií naznačuje, že když aktér buď objektivně, nebo subjektivně vnímá nějakou dostupnost, vytvoří si plán, jak na tuto dostupnost reagovat, a pokud nepocítí kognitivní disonanci, bude podle tohoto plánu jednat. Disonance může vést k tomu, že aktér použije objekt jiným způsobem, než jak naznačuje jeho affordance.