Ayahuasca (kečuánsky, výslovnost [a.ja.ˈwa.ska]) je některý z různých psychoaktivních nálevů připravovaných z liány Banisteriopsis caapi, pocházející z amazonského deštného pralesa (které se také říká ayahuasca). Výsledné nápoje jsou farmakologicky komplexní a používají se k šamanským, lidově léčebným a náboženským účelům.
Příprava ayahuasky v ekvádorském regionu Napo.
Vyrábějí se i nálevy bez rostlin obsahujících DMT; někdy se vyrábějí z rostlin, jako je Justicia pectoralis, Brugmansia, a někdy se nevyrábějí z jiných rostlin než ze samotné liány ayahuasky. Běžnou přísadou do tradičních nálevů je tabák. Síla tohoto nálevu se v jednotlivých várkách radikálně liší, a to jak v síle, tak v psychoaktivním účinku, což závisí především na dovednosti šamana nebo sládka a také na dalších příměsích, které se někdy přidávají. Konečnou koncentraci alkaloidů v nálevu ovlivňují také přirozené rozdíly v obsahu a profilu alkaloidů v rostlinách a k úpravě alkaloidního profilu alkaloidů harmaly může sloužit také fyzikální proces vaření.
Individuální polymorfismy v enzymu cytochromu P450-2D6 ovlivňují schopnost jedinců metabolizovat harmin. Určitá přirozená tolerance k pravidelnému užívání ayahuasky (např. jednou týdně) se může projevit jako upregulace serotonergního systému. Farmakokinetická studie fáze 1 ayahuasky (jako Hoasca) s 15 dobrovolníky byla provedena v roce 1993 během projektu Hoasca. Byl publikován přehled projektu Hoasca.
Je třeba poznamenat, že hláskování ayahuasca je hispanoamerická verze názvu; mnoho Kečuánců nebo Ajmarů by dalo přednost hláskování ayawaska. Ve středoanglickém Perú ayacwasca znamená : „Ayac“ (duch nebo mrtvý) a „Wasca“ (liána, provaz nebo lano).
Ayahuasca se používá převážně jako náboženská svátost, ať už je spojena s jakoukoli kulturou. Ti, kdo ayahuasku užívají v netradičních kontextech, se často hlásí k filozofiím a kosmolgiím spojeným s ayahuaskovým šamanismem, jak jej praktikují domorodé národy, například Urarinové v peruánské Amazonii.
Zatímco jiní uživatelé znají duchovní využití ayahuasky, méně známé tradiční využití se zaměřuje na léčivé vlastnosti ayahuasky. Velmi důležité jsou její očistné vlastnosti (mnozí ji označují jako la Purga, „očista“). Intenzivní zvracení a občasné průjmy, které vyvolává, mohou tělo zbavit červů a dalších tropických parazitů a samotné alkaloidy harmaly se ukázaly jako anthelmintické. Tento účinek je tedy dvojí; přímé působení těchto harmala alkaloidů (zejména harminu v ayahuasce) na parazity působí jejich usmrcení a parazité jsou vylučováni prostřednictvím zvýšené střevní motility, kterou tyto alkaloidy způsobují.
Vaření ayahuasky v ekvádorském regionu Napo.
S užíváním ayahuasky jsou téměř vždy spojena stravovací tabu, která v deštném pralese směřují k sebeočistě a zdržení se kořeněných a silně ochucených jídel, tuku, soli, kofeinu, kyselých potravin (např. citrusů) a sexu před obřadem, po něm nebo před ním i po něm. Doporučuje se dieta s nízkým obsahem potravin obsahujících tyramin, protože interakce tyraminu a MAOI může vést k hypertenzní krizi. Toto extrémní dietní specifikum je do značné míry moderní, protože většina tyraminu vzniká stárnutím potravin, a proto v tradičních jihoamerických kulturách obvykle nepředstavuje problém. Tato dietní omezení se vyvinula jako prostředek usnadňující tělu požití ayahuasky a mají také silný tradiční a duchovní význam.
Dnes může název „ayahuasca“ znamenat různé rostlinné lektvary obsahující jeden nebo více MAOI a DMT nebo některý z jeho chemických analogů. Syntetická pharmahuasca se někdy nazývá také ayahuasca. V tomto použití je DMT obecně považován za hlavní psychoaktivní účinnou látku, zatímco MAOI pouze aktivuje perorálně požitý DMT. Většina ayahuasqueros a dalších osob pracujících s nálevem však tvrdí, že určující složkou je liána B. caapi; podle nich se nejedná o ayahuasku, pokud v nálevu není B. caapi. Réva je považována za „ducha“ ayahuasky, strážce brány a průvodce do nadpozemských sfér.
V některých oblastech se dokonce říká, že příměsi chakruna nebo chaliponga se přidávají pouze proto, aby nápoj chutnal sladčeji. To je jasným ukazatelem často velmi rozdílných záměrů a kulturních rozdílů mezi domorodými kulturami užívajícími ayahuasku a nadšenci do psychedelie v jiných zemích.
V moderní Evropě a Severní Americe se analogy ayahuasky často připravují z netradičních rostlin, které obsahují stejné alkaloidy. Jako náhrada ayawasky se například často používají semena rostliny routa syrská a místo chakruna se používá Mimosa hostilis bohatá na DMT. V Austrálii roste několik původních rostlin, které jsou mezi tamními moderními ayahuasqueros oblíbené, například různé druhy akácií bohaté na DMT.
V moderní západní kultuře uživatelé entheogenů někdy vycházejí z ayahuasky. Nejčastěji se přitom používá Rue nebo B. caapi s alternativní formou molekuly DMT, jako je psilocin, nebo halucinogen na jiné bázi než DMT, například meskalin. Pro takovéto nápoje se často používají přezdívky jako Psilohuasca, Mush-rue-asca nebo ‚Shroom-a-huasca pro směsi na bázi hub nebo Pedrohuasca (z kaktusu San Pedro, který obsahuje meskalin). Takové přezdívky mnozí považují za nevhodné a kulturně necitlivé, protože „huasca“ znamená „vinná réva“ a žádná z výše uvedených látek není vinná réva, ani psychedelické experimentální přívlastky takových odvarů nemají žádnou podobnost s léčebným použitím ayahuasky v jejím původním kulturním kontextu. Obvykle to dělají pouze zkušení uživatelé entheogenů, kteří jsou lépe obeznámeni s používanými chemickými látkami a rostlinami, protože neinformovaná kombinace různých neurochemikálií může být nebezpečná.
Vzhledem k náročnosti přípravy čaje a intenzivnímu zážitku, který ayahuasca poskytuje, se zdá nepravděpodobné, že by se někdy mohla stát „pouliční drogou“. Většina západních uživatelů ji užívá téměř výhradně k duchovním účelům, a to v souladu s tradičním, animistickým užíváním i organizovanými církvemi, jako je União do Vegetal (neboli UDV). Před užitím se téměř vždy dodržuje dieta, včetně jednodenního půstu, aby se tělo zbavilo tyraminů a dalších kontraindikovaných chemických látek; často se také dodržuje „dieta“, aby se tělo před zážitkem a po něm duchovně očistilo. Většina rekreačních uživatelů drog nikdy neslyšela o ayahuasce, DMT nebo MAOI ani o možnosti úpravy šamanského nálevu.
Ayahuasca je zmiňována ve spisech některých prvních misionářů v Jižní Americe, ale na Západě se stala všeobecně známou až po nějaké době. První zprávy misionářů ji obecně označují za démonickou a římskokatolická církev vyvinula velké úsilí, aby ji vymýtila.
Při původním výzkumu ve 20. století byla účinná chemická složka B. caapi nazývána telepatin, ale zjistilo se, že je totožná s chemickou látkou, která již byla izolována z Peganum harmala a dostala název harmalin.
William Burroughs vyhledal v 50. letech 20. století na cestách po Jižní Americe yagé (dodnes považované za „telepatické“) v naději, že by mohlo zmírnit nebo vyléčit závislost na opiátech. Dopisy o yagé, které napsali Burroughs a Allen Ginsberg, byly pravděpodobně prvním významným představením ayahuasky na Západě.
Ayahuasca se dostala do širšího povědomí díky zkušenostem Terence a Dennise McKennových s amazonskými kmeny, které podrobně popsali v knize Neviditelná krajina, jejímiž jsou spoluautory. Jejich cesta do deštného pralesa za ayahuaskou byla podnícena četbou Burroughse a Ginsberga. Dennis později intenzivně studoval farmakologii, botaniku a chemii ayahuasky a oo-koo-he, které byly předmětem jeho magisterské práce.
V Brazílii vznikla řada moderních náboženských hnutí založených na užívání ayahuasky, z nichž nejznámější jsou Santo Daime a União do Vegetal (UDV), obvykle v animistickém kontextu, který může být šamanistický nebo častěji (jako u Santo Daime a UDV) integrovaný s křesťanským. Santo Daime i União do Vegetal mají dnes členy a církve po celém světě.
Podobně se v USA a Evropě začaly objevovat nové náboženské skupiny, které se zrodily na základě zkušeností s ayahuaskou. V USA se wiccanská skupina PaDeva stala první registrovanou legální církví, která má užívání ayahuasky ve své víře jako ústřední téma.
O užívání ayahuasky veřejně hovořilo několik významných osobností, včetně Stinga, Tori Amos a Paula Simona (který o své zkušenosti s ayahuaskou v Amazonii napsal píseň Spirit Voices).
Někteří „lidé ze Západu“ se spojili se „šamany“ v oblastech amazonských pralesů a zakládají „léčebná útočiště“ s ayahuaskou, o níž tvrdí, že dokáže léčit duševní i fyzické nemoci a umožňuje komunikaci s duchovním světem. To neznamená, že všechny organizace, které se starají o ayahuaskové turisty, jsou ve své podstatě špatné, ale člověk by měl být obezřetný. Ačkoli neoficiální zprávy i vědecké studie potvrzují, že rituální užívání ayahuasky může vést ke zlepšení duševního a fyzického zdraví člověka, viz výzkum doktora Johna Halpberna, jak je vidět v článku New Scientist, složka inhibitoru monoaminooxidázy (MAOI) v tomto nálevu je silná sloučenina, která interaguje s mnoha potravinami, které by někteří obyvatelé Západu nepovažovali za nebezpečné, od jater po Vegemite.
Proto je při užívání ayahuasky vždy nesmírně důležité dodržovat přísná dietní omezení. Abychom totiž ctili pravdu, ne všichni „Zápaďané“, kteří se spojili s amazonskými šamany, spadali do jaksi zavádějící a negativní kategorie „ayahuaskových turistů“, případně obstarávali služby určené právě západním „ayahuaskovým turistům“. To není spravedlivé vůči skutečným poutníkům, kteří přicházejí na ayahuasková léčebná sezení z míst tak vzdálených od „západního“ světa, jako je například Kolumbie a – v menší míře – Argentina nebo Mexiko. Ale i kdyby se tento fenomén omezil pouze na Západ & západní svět, a to není pravda, byl by důvod říci více.
Západní „dietero“ nebo „dietera“ (tj. šaman-muž nebo žena, kteří se učí cestě učitelských rostlin prostřednictvím přísné iniciace v osamění), kteří stráví rok (ne-li více) uprostřed džungle, lze jen stěží nazvat „ayahuaskovým turistou“. To by byl – ve skutečnosti při bližším zkoumání – čirý nesmysl. Ponořit se do nekonečných černých nocí džungle, bez elektřiny a jakéhokoli domácího pohodlí, vystaven – častěji než ne – extrémnímu počasí, prudkým dešťům, prudkému slunci, bleskům, bouřkám, komárům, hmyzu, samotě, sexuální abstinenci a uprostřed toho všeho až stokrát užívat „révu mrtvých“ není turistický endeaveour.
A to nepočítáme mnoho badatelů vědomí, spisovatelů, výzkumníků, lékařů, novinářů, amatérských antropologů a etnobotaniků, kteří se vedle naprosté většiny hledačů vizí a hledačů poznání účastní ayahuaskových retreatů a které lze jen stěží přiřadit k běžné – a zároveň hrubé a poněkud hanlivé – kategorii „ayhuaskových turistů“. A ani to není spravedlivé vůči všem těm – naprosté většině – kteří otevřeně hledají setkání s ayahuaskou jako příležitost k obnovení rovnováhy a soustředění svého života, k odstranění emočních bloků, k nalezení sebe sama a svého místa na zemi. To nemá nic společného s turistikou. Má to co do činění s léčením a vývojem. Očistili jsme tedy cestu od běžných mylných představ o „ayahuaskových turistech“ a „ayahuaskovém léčení“, možná nastal čas rozšířit si obzory a nazývat věci pravými jmény, pokud máme slovník, který nám umožní nazývat věci pravými jmény.
„Zápaďané“ a amazonští šamani se spojili, aby vytvořili něco, co je lépe popsat jako „mezikulturní inseminaci“, současnou odrůdu – nesoucí ayahuasku jako podstatnou součást svého „genetického dědictví“ – která má mnoho různých aspektů a je zcela odlišná od původního amazonského, tradičního kmenového užívání stejně jako od západního způsobu života a „západního“ psychonautického přístupu k ayahuasce. Mezi těmito dvěma extrémy můžeme najít místo pro „ayahuaskovou turistiku“, kterou lze možná lépe popsat jako uzavřený prvek sám o sobě – jeden z mnoha dalších – uvnitř této větší „mezikulturní“ nádoby. To může být – nebo možná již je – podoba věcí, které přijdou. To ukáže čas.
Ve své knize One River (Jedna řeka) píše Wade Davis (známý především jako autor knihy The Serpent and The Rainbow) o tradičním užívání ayahuasky domorodými kmeny v džungli v povodí Amazonky: „Pach a štiplavou chuť měla celá džungle rozemletá a smíchaná se žlučí.“ [p.194]
Doposud jediným uceleným článkem o ayahuasce, který se objevil v mainstreamovém tisku, je článek „Peklo a zpět“, který napsala spisovatelka Kira Salaková pro časopis National Geographic Adventure v březnovém čísle roku 2006. Popisuje v něm své osobní zkušenosti s ayahuaskou (včetně toho, jak ji vyléčila z deprese) a poskytuje také podrobné základní informace o tomto nápoji. Zde je výňatek z článku o některých doložených blahodárných účincích ayahuasky:
V knize Všechny problémy světa popsal P. J. O’Rourke svou zkušenost s ayahuaskou takto:
Naše cestovní kancelář měla třetí tábor v džungli poblíž chodníku pod korunami stromů, a jakmile jsme tam dorazili, Michael, Tom a hlavně já jsme začali shánět další pašovaný rum. Tentokrát jsme místo něj objevili něco, čemu se říká haya huasca. Byl ve staré láhvi od coly s dřevěnou zátkou nahoře a vyráběl se z bylin, kůry a podobně. Michael říkal, že to, jak nejlépe uměl přeložit, mělo „způsobit, že se pozvracíme a uvidíme budoucnost“.
Neonemocněli jsme a rozhodně jsme neviděli do budoucnosti, jinak bych sledoval výkyvy jenu a byl bych bohatý. Byla to mírná droga, která vyvolávala jen pár světelných jisker a několik zářících aur na okrajích zorného pole a přinášela drobné vnitřní blaho, malý psychický vlhký polibek. Tedy, myslel jsem si, že je to mírná droga, dokud jsme se Susan nezačali všechny nabádat, aby vylezli zpátky na vrchol chodníčku s baldachýnem a „kopali západ slunce“.
Na mezinárodní úrovni je DMT zařazen do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách. Komentář k Úmluvě o psychotropních látkách však uvádí, že samotná rostlina je z mezinárodní kontroly vyloučena:
Ve faxu tajemníka Mezinárodního úřadu pro kontrolu omamných látek zaslaném v roce 2001 nizozemskému ministerstvu zdravotnictví se dále uvádí, že „přípravky (např. odvary) z těchto rostlin, včetně ayahuasky, proto nejsou pod mezinárodní kontrolou, a proto se na ně nevztahuje žádný z článků Úmluvy z roku 1971.“
Právní status těchto rostlin ve Spojených státech je poněkud sporný. Rostliny a přípravky z ayahuasky jsou legální, protože neobsahují žádné chemické látky zařazené do seznamu. Vývary vyrobené z rostlin obsahujících DMT jsou však nelegální, protože DMT je droga zařazená do seznamu I. To však někteří lidé zpochybňují a používají argumenty podobné těm, které používají peyotistické náboženské sekty, například indiánská církev. Soudní případ, který umožňuje União do Vegetal používat čaj k náboženským účelům ve Spojených státech, Gonzales v. O Centro Espírita Beneficente União do Vegetal, byl projednáván Nejvyšším soudem USA 1. listopadu 2005; rozhodnutí, vydané 21. února 2006, umožňuje UDV používat čaj při svých obřadech persuant to the Religious Freedom Restoration Act.
Náboženské užívání v Brazílii bylo legalizováno po dvou oficiálních šetřeních čaje v polovině 80. let, která dospěla k závěru, že ayahuasca není rekreační droga a má opodstatněné duchovní využití. (Více informací o právním statusu ayahuasky naleznete v trezoru Erowid o legálnosti ayahuasky).
Ve Francii Santo Daime začátkem roku 2005 vyhráli soudní spor, který jim umožnil čaj používat; výjimka jim však nebyla povolena z náboženských důvodů, ale spíše z toho prostého důvodu, že neprováděli chemické extrakce, aby získali čistý DMT a harmalu, a že použité rostliny nebyly v plánu. Čtyři měsíce po tomto soudním vítězství byly běžné složky ayahuasky i harmaly prohlášeny za stupéfianty neboli omamné látky zařazené do seznamu I, čímž se užívání a držení čaje a jeho složek stalo nezákonným. Viz a (francouzsky)
Harmalin – Nialamid – Selegilin – Izokarboxazid – Iproniazid – Iproklozid – Moclobemid – Fenelzin – Toloxaton – Tranylcypromin
α,N,N-TMT,
2,N,N,N-TMT,
5,N,N,N-TMT,
4-acetoxy-DMT
4-Acetoxy-DET,
4-acetoxy-DIPT,
4-HO-5-MeO-DMT,
α-ET,
α-MT,
Baeocystin,
Bufotenin,
DET,
DIPT,
DMT,
DPT,
EIPT,
Etocyn,
Etocybin,
Miprocin,
Iprocin,
MET,
MIPT,
5-Me-MIPT
5-MeO-α-ET,
5-MeO-α-MT,
5-MeO-DALT,
5-MeO-DET,
5-MeO-DIPT,
5-MeO-DMT,
5-MeO-DPT,
5-MeO-MIPT,
5-MeO-2,N,N-TMT,
Norbaeocystin,
Psilocin,
Psilocybin