Celková paréza

Celková paréza, známá také jako celková paralýza šílenství nebo paralytická demence, je dnes již vzácná neuropsychiatrická porucha postihující mozek a centrální nervový systém, způsobená infekcí syfilis. Před a během devatenáctého století, kdy byla poprvé vědecky identifikována a kdy bylo zjištěno, že je velmi častá, byla považována za psychiatrickou poruchu, protože pacient obvykle nejprve vyhledal – nebo byl přivezen k léčbě – kvůli psychotickým příznakům s náhlým a často dramatickým nástupem.

Diagnózu lze od ostatních známých psychóz odlišit podle charakteristické abnormality reflexů očních zornic (Argyll Robertsonova zornice), případně podle rozvoje abnormalit svalových reflexů, záchvatů, poruch paměti (demence) a dalších známek relativně rozsáhlého neurocerebrálního poškození.

Ačkoli byly zaznamenány případy ústupu příznaků, zejména pokud nepřekročily stadium psychózy, u těchto osob téměř vždy došlo během několika měsíců až let k recidivě. Jinak se pacient jen zřídkakdy mohl vrátit domů kvůli složitosti, závažnosti a nezvládnutelnosti vyvíjejícího se obrazu příznaků. Nakonec se pacient stal zcela neschopným, upoutaným na lůžko a zemřel, přičemž tento proces trval v průměru asi tři až pět let.

Ačkoli retrospektivní studie zjistily dřívější případy, které mohly být stejnou poruchou, první jasně identifikované příklady parézy u duševně nemocných byly popsány v Paříži po napoleonských válkách. Celkovou parézu duševně nemocných poprvé popsal jako samostatnou chorobu Antoine Laurent Jesse Bayle v roce 1822. Celková paréza nejčastěji postihovala osoby (muže mnohem častěji než ženy) ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety. V roce 1877 například správce ústavu pro muže v New Yorku uvedl, že v jeho ústavu tato porucha představuje více než dvanáct procent přijatých pacientů a více než dvě procenta úmrtí.

Původně se věřilo, že příčinou je vrozená slabost charakteru nebo konstituce. Zatímco Esmarch a Jessen již v roce 1857 tvrdili, že syfilis způsobuje celkovou parézu, pokrok směrem k obecnému přijetí této myšlenky lékařskou komunitou dosáhl až později významný syfilograf 19. století Alfred Fournier (1832-1914). V roce 1913 byly všechny pochybnosti o syfilitické povaze parézy definitivně odstraněny, když Noguchi a Moore prokázali syfilitické spirochéty v mozku paretiků.

Doporučujeme:  Velrybí píseň

V roce 1917 Julius Wagner-Jauregg zjistil, že infikování paretických pacientů malárií může zastavit progresi celkové parézy. Za tento objev získal v roce 1927 Nobelovu cenu. Po druhé světové válce se díky používání penicilinu k léčbě syfilis stala celková paréza vzácností: dokonce i pacienti, u nichž se projevovaly časné příznaky skutečné celkové parézy, byli schopni se po podání penicilinu plně uzdravit. Toto onemocnění je dnes mimo země třetího světa prakticky neznámé a i tam je epidemiologie podstatně omezená.

Alon, G., Sunnerhagen, K. S., Geurts, A. C. H., & Ohry, A. (2003). Domácí, samostatně prováděný stimulační program ke zlepšení vybraných funkcí ruky u chronické cévní mozkové příhody: NeuroRehabilitation Vol 18(3) 2003, 215-225.