Mysticeti
Odontoceti
Archaeoceti (vyhynulé)
(čeledi viz text)
Do řádu kytovců (IPA: /sɪˈteɪʃiə/, l. cetus, velryba, z řečtiny) patří velryby, delfíni a sviňuchy. Cetus je latinský a v biologických názvech se používá ve významu „velryba“; jeho původní význam, „velké mořské zvíře“, byl obecnější. Pochází ze starořeckého κῆτος (kētos), což znamená „velryba“ nebo „jakákoli obrovská ryba či mořská příšera“. V řecké mytologii se netvor, kterého Perseus porazil, jmenoval Keto, což znázorňuje souhvězdí Keta. Cetologie je obor mořských věd spojený se studiem kytovců.
Kytovci jsou savci nejlépe přizpůsobení životu ve vodě. Jejich tělo je vřetenovité. Přední končetiny jsou upraveny do podoby ploutví. Drobné zadní končetiny jsou vestigiální; nejsou připojeny k páteři a jsou ukryty v těle. Ocas má vodorovné chlopně. Kytovci jsou téměř bez srsti a jsou izolováni silnou vrstvou tuku. Jako skupina se vyznačují vysokou inteligencí.
Do řádu kytovců patří asi devadesát druhů, všechny mořské, s výjimkou čtyř druhů sladkovodních delfínů. Řád se dělí na dva podřády, mysticeti (velryby s kosticemi) a odontoceti (velryby zubaté, kam patří delfíni a sviňuchy). Druhy se liší velikostí od delfína Commersonova a tučňáka až po velrybu modrou, největšího živočicha, který kdy žil.
Dýchání, zrak, sluch a echolokace
Kytovci v Gibraltarském průlivu
Jako savci potřebují kytovci dýchat vzduch. Proto musí vystupovat na vodní hladinu, aby vydechli oxid uhličitý a vdechli čerstvý kyslík. Během potápění se díky svalům uzavřou výdechové otvory (nozdry), které zůstávají zavřené, dokud se kytovec nevynoří; když se vynoří, svaly otevřou výdechové otvory a vydechne se teplý vzduch.
Foukací otvory kytovců se vyvinuly tak, že se nacházejí na vrcholu hlavy, což umožňuje více času na vypuzení vydýchaného vzduchu a vdechnutí čerstvého. Když je vydýchán vydýchaný vzduch ohřátý z plic, kondenzuje při setkání s chladným vzduchem venku. Stejně jako u suchozemského savce, který vydechuje za chladného dne, se objeví malý obláček „páry“. Ten se nazývá „výfuk“ nebo „výtok“ a u každého druhu kytovce má jiný tvar, úhel a výšku. Podle tohoto znaku mohou zkušení velrybáři nebo pozorovatelé velryb kytovce identifikovat na dálku.
Kytovci mohou být pod vodou mnohem déle než ostatní savci. Doba jejich pobytu pod vodou se u jednotlivých druhů značně liší, což je dáno velkými fyziologickými rozdíly mezi mnoha příslušníky tohoto řádu. Existují dvě studované [Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text] výhody fyziologie kytovců, které umožňují tomuto řádu (a dalším mořským savcům) shánět potravu pod vodou po delší dobu, aniž by dýchali na vodní hladině.
Koncentrace myoglobinu v kosterním svalstvu savců se značně liší. Novozélandský bílý králík má 0,08+/-0,06 g (ve 100 g vlhkého svalu) myoglobinu, zatímco velryba severní má 6,34 g (ve 100 g vlhkého svalu) myoglobinu. Myoglobin má ze své podstaty vyšší afinitu ke kyslíku než hemoglobin. To znamená, že myoglobin zadržuje molekuly kyslíku lépe než hemoglobin. Proto je užitečné mít vyšší koncentraci myoglobinu, když je potřeba a není k dispozici kyslík pro zpětný příjem. Čím vyšší je koncentrace myoglobinu v kosterním svalstvu kytovců, tím déle mohou zůstat pod vodou a hledat potravu.
Dalším způsobem, jak prodloužit dobu ponoru velkých kytovců, je zvětšení velikosti těla. To je pravda kvůli dvěma uvažovaným aspektům. Zvětšení velikosti těla znamená nárůst svalové hmoty, a tedy i nárůst svalových zásob kyslíku. Dalším aspektem je univerzální korelace hmotnosti a rychlosti metabolismu (Kleiberův zákon). Laicky řečeno, Kleiberův zákon říká, že rychlost metabolismu velkého zvířete je na jednotku hmotnosti pomalejší než u malého zvířete. Z toho lze vyvodit, že větší zvířata spotřebují méně kyslíku než menší zvířata (na jednotku hmotnosti).
Oči tohoto kytovce jsou posazeny daleko vzadu a po obou stranách jeho obrovské hlavy. To znamená, že kytovci se špičatým „zobákem“ (např. delfíni) mají dobré binokulární vidění dopředu a dolů, ale jiní s tupou hlavou (např. vorvaň) vidí na obě strany, ale ne přímo dopředu nebo přímo dozadu. Slzné žlázy vylučují mastné slzy, které chrání oči před solí ve vodě. Kytovci mají také v očích téměř kulovou čočku, která nejúčinněji zaostřuje to málo světla, které je v hlubokých vodách. Kytovci si svůj obecně poměrně špatný zrak (s výjimkou delfínů) vynahrazují vynikajícím sluchem.
Stejně jako oči jsou i uši kytovců malé. Život v moři je příčinou toho, že kytovci ztratili vnější uši, jejichž funkcí je zachycovat zvukové vlny šířené vzduchem a soustřeďovat je tak, aby byly dostatečně silné a dobře slyšitelné. Voda je však lepším vodičem zvuku než vzduch, a tak vnější ucho přestalo být potřeba: je to jen malá dírka v kůži, hned za okem. Vnitřní ucho se však vyvinulo tak dobře, že kytovci nejenže slyší zvuky vzdálené desítky kilometrů, ale dokáží také rozeznat, z jakého směru zvuk přichází.
Někteří kytovci jsou schopni echolokace. Mnoho ozubených velryb vydává cvakání podobné echolokaci, ale nebylo prokázáno, že echolokují. Mysticeti echolokaci příliš nepotřebují, protože loví malé ryby, jejichž lokalizace pomocí echolokace by byla nepraktická. Někteří zástupci odontocetů, jako jsou delfíni a sviňuchy, echolokaci provádějí. Tito kytovci používají zvuk stejným způsobem jako netopýři – vydávají zvuk (tzv. kliknutí), který se od objektu odráží a vrací se k nim. Podle toho mohou kytovci rozeznat velikost, tvar, povrchové vlastnosti a pohyb objektu a také jeho vzdálenost. Díky této schopnosti mohou kytovci hledat, pronásledovat a chytat rychle plovoucí kořist v naprosté tmě. Echolokace je u většiny odontocytů natolik vyspělá, že dokáží rozlišit kořist od kořisti jiné (např. člověka nebo lodě); kytovce v zajetí lze vycvičit k rozlišování např. míčů různých velikostí nebo tvarů.
Kytovci se dorozumívají také pomocí zvuků, ať už jde o sténání, funění, pískání, cvakání nebo složitý „zpěv“ keporkaků.
Pokud jde o potravu a krmení, lze kytovce rozdělit do dvou odlišných skupin. Zubaté velryby, odontoceti, jako je vorvaň, běluha, delfíni a sviňuchy, mají obvykle spoustu zubů, které používají k lovu ryb, olihní nebo jiných mořských živočichů. Potravu nežvýkají, ale polykají ji celou. Ve výjimečných případech, kdy uloví velkou kořist, jako když kosatka (Orcinus orca) uloví tuleně, z něj vyrvou kusy, které pak spolknou celé.
Velryby s velrybími kostmi neboli mysticeti nemají zuby. Místo toho mají destičky z keratinu (stejná látka jako lidské nehty), které visí dolů z horní čelisti. Tyto destičky fungují jako obrovský filtr, který z mořské vody vylučuje drobné živočichy (např. krily a ryby). Do této skupiny kytovců patří velryba modrá, keporkak, velryba grónská a dva druhy plejtváků.
Ne všichni mysticeti se živí planktonem: větší velryby se živí spíše malými mělčinami, jako jsou sledi a sardinky, kterým se říká mikronekton. Jeden druh mysticeti, velryba šedá (Eschrichtius robustus), se živí bentickými potravinami, především korýši z mořského dna.
Kytovci jsou savci, tedy příslušníci třídy Mammalia. Nejbližším žijícím příbuzným kytovců je hroch.
Jako savci mají kytovci vlastnosti, které jsou společné všem savcům: jsou teplokrevní, dýchají vzduch plícemi, rodí mláďata zaživa a kojí je vlastním mlékem a mají srst, i když jen velmi malou.
Dalším způsobem, jak rozeznat kytovce od ryby, je tvar ocasu. Ocas ryby je svislý a při plavání se pohybuje ze strany na stranu. Ocas kytovců – tzv. ploutvonožec – je vodorovný a pohybuje se nahoru a dolů, protože páteř kytovců se ohýbá stejným způsobem jako páteř člověka.
Porovnání velikosti všech známých druhů kytovců. Všimněte si lidského potápěče vpravo dole, abyste viděli měřítko.
Klasifikace zde věrně kopíruje Dale W. Rice, Marine Mammals of the World: Systematics and Distribution (1998), která se stala standardní taxonomickou příručkou v oboru. Tato klasifikace se velmi těsně shoduje s klasifikací v Mammal Species of the World: 3rd Edition (Wilson and Reeder eds., 2005). Případné rozdíly jsou zaznamenány pomocí zkratek „Rice“, respektive „MSW3“. Další rozdíly způsobené nedávnými objevy jsou rovněž uvedeny.
Diskuse o synonymech a poddruzích jsou zařazeny do příslušných článků o rodech a druzích.
Vyhledejte tuto stránku na Wikislovníku:
Cetacea
Didelphimorphia – Paucituberculata – Microbiotheria – Notoryctemorphia – Dasyuromorphia – Peramelemorphia – Diprotodontia
Afrosoricida – Macroscelidea – Tubulidentata – Hyracoidea – Proboscidea – Sirenia – Cingulata – Pilosa – Scandentia – Dermoptera – Primates – Rodentia – Lagomorpha – Erinaceomorpha – Soricomorpha – Chiroptera – Pholidota – Carnivora – Perissodactyla – Artiodactyla – Cetacea
Velryba grónská (B. mysticetus)
velryba jižní (E. australis) – velryba severoatlantická (E. glacialis) – velryba severopacifická (E. japonica)
plejtvák obrovský (B. acutorostrata) – plejtvák antarktický (B. bonaerensis) – velryba Sei (B. borealis) – plejtvák Brydeův (B. brydei) – plejtvák obrovský (B. edeni) – plejtvák modrý (B. musculus) – plejtvák obrovský (B. omurai) – plejtvák obrovský (B. physalus)
Keporkak (M. novaeangliae)
Plejtvák obrovský (C. marginata)
Delfín Commersonův (C. commersonii) – Delfín chilský (C. eutropia) – Delfín Havisidův (C. heavisidii) – Delfín Hektorův (C. hectori)
Delfín dlouhoploutvý (D. capensis) – Delfín krátkoploutvý (D. delphis)
Kosatka malá (F. attenuata)
Plejtvák krátkoploutvý (G. macrorhynchus) – Plejtvák dlouhoploutvý (G. melas)
Delfín Rissoův (G. griseus)
Delfín Fraserův (L. hosei)
Delfín běločelý (L. acutus) – Delfín běločelý (L. albirostris) – Delfín Pealeův (L. australis) – Delfín křižák (L. cruciger) – Delfín tichomořský (L. obliquidens) – Delfín tmavý (L. obscurus)
Delfín severní (L. borealis) – Delfín jižní (L. peronii)
Delfín irawadský (O. brevirostris) – Delfín australský (O. heinsohni)
Velryba melounová (P. electra)
Kosatka dravá (P. crassidens)
Tucuxi (S. fluviatilis) – Costero (S. guianensis)
delfín skákavý tichomořský (S. chinensis) – delfín skákavý indický (S. plumbea) – delfín skákavý atlantský (S. teuszii)
Delfín skvrnitý pantropický (S. attenuata) – Delfín klymenský (S. clymene) – Delfín pruhovaný (S. coeruleoalba) – Delfín skvrnitý atlantský (S. frontalis) – Delfín dlouhoploutvý (S. longirostris)
Delfín drsnozobý (S. bredanensis)
Delfín skákavý indopacifický (T. aduncus) – Delfín skákavý (T. truncatus)
Sviňucha bezploutvá (N. phocaeniodes)
Sviňucha brýlatá (P. dioptrica) – Sviňucha přístavní (P. phocoena) – Vaquita (P. sinus) – Sviňucha Burmeisterova (P. spinipinnis)
Sviňucha Dallova (P. dalli)
Kapustňák (P. macrocephalus)
vorvaň trpasličí (K. breviceps) – vorvaň trpasličí (K. simus)
Delfín říční amazonský (I. geoffrensis)
Delfín říční Gangy a Indu (P. gangetica)
Delfín laplatský (P. blainvillei)
břidlicovec Arnouxův (B. arnuxii) – břidlicovec Bairdův (B. bairdii)
Velryba severní (H. ampullatus) – Velryba jižní (H. planifrons)
Tropická velryba skákavá (I. pacificus)
zobákovec Sowerbyho (M. bidens) – zobákovec Andrewsův (M. bowdoini) – zobákovec Hubbsův (M. carlhubbsi) – zobákovec Blainvilleův (M. densirostris) – zobákovec Gervaisův (M. europaeus) – zobákovec Ginkgoův (M. ginkgodens) – zobákovec Grayův (M. grayi) – kytovec Hektorův (M. hectori) – kytovec páskovaný (M. layardii) – kytovec pravý (M. mirus) – kytovec Perrinův (M. perrini) – kytovec trpasličí (M. peruvianus) – kytovec Stejnegerův (M. stejnegeri) – kytovec lopatozubý (M. traversii)
Kytovec pastevecký (T. sheperdi)
Velryba Cuvierův zobák (Z. cavirostris)