Porucha deficitu přírody odkazuje na hypotézu Richarda Louva z jeho knihy Last Child in the Woods z roku 2005, že lidské bytosti, zejména děti, tráví méně času venku, což má za následek širokou škálu poruch chování. Tato porucha není uznávána v žádné z lékařských příruček pro duševní poruchy, jako je ICD-10 nebo DSM-IV, ani není součástí DSM-5. Důkazy byly sestaveny a přezkoumány v roce 2009.
Louv tvrdí, že mezi příčiny tohoto jevu patří obavy rodičů, omezený přístup do přírodních oblastí a vábení obrazovky. Nedávný výzkum vykreslil další kontrast mezi klesajícím počtem návštěv Národního parku ve Spojených státech a rostoucí spotřebou elektronických médií dětmi.
Richard Louv strávil deset let cestováním po USA a informoval a hovořil s rodiči a dětmi ve venkovských i městských oblastech o jejich zážitcích v přírodě. Tvrdí, že senzacechtivé mediální zpravodajství a paranoidní rodiče doslova „vystrašili děti přímo z lesů a polí“, zatímco propagují spornou kulturu strachu, která upřednostňuje „bezpečný“ řízený sport před nápaditou hrou.
Při rozpoznávání těchto trendů někteří lidé argumentují, že lidé mají instinktivní zálibu v přírodě – hypotéza biofilie – a podnikají kroky k tomu, aby trávili více času venku, například ve venkovním vzdělávání, nebo posíláním malých dětí do lesních školek nebo lesních škol. Je možná náhoda, že pomalé rodičovství obhajuje posílání dětí do přírodního prostředí, místo aby je drželo doma, jako součást bezrukého přístupu.
Příroda se nevyskytuje jen v národních parcích. Kapitola „Eden in a Vacant Lot“ od Roberta M. Pylea (str.305) zdůrazňuje možnost objevování a fascinace v malých neudržovaných divočinách a raduje se z 30 000 prázdných parcel v Detroitu, které vznikly v důsledku chátrání centra města.
Diagnóza byla kritizována jako chybná diagnóza, která zastírá a špatně řeší problém, jak a proč děti netráví dostatek času venku a v přírodě.
Koalice Žádné dítě nezůstane uvnitř pracuje na tom, aby se děti dostaly ven a aktivně se učily. Doufají, že se jim podaří vyřešit problém poruch přírodního deficitu. Nyní pracují na zákonu Žádné dítě nezůstane uvnitř, který by zvýšil environmentální výchovu ve školách. Koalice tvrdí, že problému poruch přírodního deficitu by mohlo pomoci „vznícení zájmu studentů o přírodu“ a povzbuzování k prozkoumávání přírodního světa v jejich vlastním životě.
V Kolumbii se OpEPA (Organización para la Educación y Protección Ambiental – ) touto problematikou zabývá již více než 10 let. Posláním OpEPA je znovu propojit děti a mládež se Zemí, aby mohly jednat s odpovědností vůči životnímu prostředí. OpEPA funguje tak, že propojuje tři úrovně vzdělávání: intelektuální, zážitkové a emocionální/duchovní.
Několik lidí hodnotilo a kritizovalo poruchu přírodního deficitu. Mezi nimi je i Elizabeth Dickinsonová, členka fakulty na univerzitě v Severní Karolíně v Chapel Hill, která studovala poruchu přírodního deficitu v kombinaci s lesním environmentálním vzdělávacím programem. Dickinsonová analyzovala jazyk, kterým Louv a K-12 lesní pedagogové hovoří o problémech životního prostředí a dětské přírody a o předpokladech, které mají dospělí lidé o životním prostředí a lidech. Dickinsonová ukazuje, jak věda a pojmenování, dvě praxe, které Louv a pedagogové propagují jako řešení, jsou samy o sobě součástí problému. K lepšímu řešení problému lze využít i jiné druhy vzdělávacích postupů, jako je citové spojení a nepojmenovaní. Shrnutí příspěvku od autora v článku je níže: