Dlouhodobá péče (LTC) je řada služeb, které pomáhají uspokojovat lékařské i nelékařské potřeby lidí s chronickým onemocněním nebo zdravotním postižením, kteří se o sebe nemohou dlouhodobě postarat.
Je běžné, že dlouhodobá péče poskytuje opatrovnickou a nekvalifikovanou péči, jako je pomoc při činnostech každodenního života, jako je oblékání, koupání a používání koupelny. Dlouhodobá péče může také zahrnovat lékařskou péči, kterou si většina lidí obstarává sama, jako je sledování cukrovky. Dlouhodobá péče může být poskytována doma, v komunitě, v asistovaném bydlení nebo v domovech důchodců. Dlouhodobou péči mohou potřebovat lidé jakéhokoli věku, i když je běžnou potřebou seniorů.
Centers for Medicare and Medicaid Services (CMS) odhadují, že v roce 2006 bude v USA potřebovat dlouhodobou péči asi devět milionů mužů a žen starších 65 let. Do roku 2020 bude potřebovat dlouhodobou péči 12 milionů starších Američanů. Předpokládá se, že o většinu bude postaráno doma; rodina a přátelé jsou jedinými pečovateli o 70 procent starších lidí. Studie amerického ministerstva zdravotnictví a lidských služeb uvádí, že lidé, kteří dosáhnou 65 let, budou mít pravděpodobně 40procentní šanci, že vstoupí do pečovatelského domu. Asi 10 procent lidí, kteří vstoupí do pečovatelského domu, tam zůstane pět let nebo déle.
Studie z roku 2006 provedená AARP zjistila, že většina Američanů si není vědoma nákladů spojených s dlouhodobou péčí a nadhodnocuje částku, kterou vládní programy jako Medicare zaplatí.
Britská vláda zveřejnila seznam standardů kvality komplexní služby dlouhodobé péče:
Obecně platí, že Medicare neplatí za dlouhodobou péči. Medicare platí pouze za lékařsky nezbytnou kvalifikovanou ošetřovatelskou službu nebo domácí zdravotní péči. Aby však Medicare platil i za tyto typy péče, musí být splněny určité podmínky. Medicare konkrétně neplatí za opatrovnickou a nekvalifikovanou péči.
Vnitrostátní vlády reagovaly na rostoucí potřeby dlouhodobé péče na několika
úrovních. Většina západoevropských zemí zavedla mechanismus financování
formální péče a v řadě zemí severní a kontinentální Evropy
existují opatření k alespoň částečnému financování i neformální péče. Některé země
mají již mnoho let zavedeny veřejně organizované mechanismy financování: Nizozemsko
přijalo v roce 1967 zákon o výjimečných lékařských výdajích (ABWZ) a
v roce 1988 Norsko vytvořilo rámec pro obecní platby neformálním
pečovatelům (v některých případech z nich učinilo obecní zaměstnance). Jiné
země zavedly komplexní národní programy teprve nedávno: v
roce 2004 například Francie zřídila zvláštní pojistný fond pro závislé starší
osoby. Některé země (Španělsko a Itálie v jižní Evropě, Polsko a Maďarsko
ve střední Evropě) dosud nezavedly komplexní národní programy,
spoléhají na neformální pečovatele v kombinaci s roztříštěnou směsí formálních služeb,
které se liší kvalitou a lokalitou. (Saltman a kol. 2006)
Domácí péče může být poskytována neformálními (neprofesionálními, obvykle dobrovolnými) nebo formálními (profesionálními) poskytovateli a může zahrnovat širokou škálu klinických (ošetřovatelství, léková terapie, fyzikální terapie), společenských (příprava jídla, úklid, nakupování), a dokonce i fyzických stavebních činností (instalace hydraulických výtahů, renovace koupelen a kuchyní). (Saltman a kol. 2006) Neformální péče hraje důležitou roli v mnoha zemích světa.
V mnoha zemích je největší procento starších osob, které využívají služeb, těch, které jsou odkázány na neformální domácí péči. Odhady těchto čísel se často pohybují v rozmezí 80 až 90 procent; například v Rakousku 80 procent všech starších občanů (OECD 2005). Podobný údaj pro závislé starší občany je ve Španělsku 82,2 procenta (Costa-Font a Patxot 2005).
V 80. letech začaly některé severské země vyplácet neformálním pečovatelům dávky, přičemž Norsko a Dánsko umožnily příbuzným a sousedům, kteří poskytovali pravidelnou domácí péči, aby se stali komunálními zaměstnanci, doplněnými o pravidelné důchodové dávky. Ve Finsku dostávali neformální pečovatelé od obcí pevně stanovený poplatek a také důchodové dávky. V 90. letech začala řada zemí se sociálním zdravotním pojištěním (Rakousko v roce 1994, Německo v roce 1996, Lucembursko v roce 1999) poskytovat příjemcům služeb platby v hotovosti, kteří pak mohli tyto prostředky použít k vyplácení neformálních pečovatelů. V Německu může fond dlouhodobé péče odvádět příspěvky na důchodové pojištění také v případě, že neformální pečovatel pracuje více než 14 hodin týdně. (Saltman a kol. 2006)