Etika klinického výzkumu je soubor relevantní etiky zvažovaný při provádění klinického hodnocení v oblasti klinického výzkumu. Půjčuje si z širších oblastí etiky výzkumu a lékařské etiky.
Nejpříměji na etiku klinického výzkumu jakéhokoli daného klinického hodnocení dohlíží místní institucionální revizní komise. Institucionální revizní komise rozumí místním a národním právním předpisům a jedná podle nich. Vnitrostátní právní předpisy jednotlivých zemí se řídí mezinárodními zásadami, jako je směrnice Belmontovy zprávy, podle níž mají všichni účastníci studie při účasti na klinickém výzkumu právo na „úctu k osobám“, „dobrodiní“ a „spravedlnost“.
Účastníci klinického výzkumu mají práva, která by měli očekávat, včetně následujících:
Při rozhodování o své účasti v klinickém výzkumu mohou mít účastníci studie určitou míru autonomie. Za „zranitelné skupiny“ označují badatelé populace, které mají nízkou autonomii; jedná se o skupiny, které se nemusí být schopny samy spravedlivě rozhodnout, zda se zúčastní klinických studií. Mezi skupiny, které jsou zranitelnými skupinami, patří vězněné osoby, děti, osoby vykazující duševní chorobu nebo jakýkoli jiný stav, který vylučuje jejich autonomii, a v menší míře jakákoli populace, u níž existuje důvod se domnívat, že by se výzkumná studie mohla jevit jako obzvláště nebo nespravedlivě přesvědčivá nebo zavádějící. Při využívání dětí v klinických studiích existují zvláštní etické problémy.
Nejpříměji na etiku klinického výzkumu jakéhokoli daného klinického hodnocení dohlíží místní institucionální revizní komise. Institucionální revizní komise rozumí místním a národním právním předpisům a jedná podle nich. Vnitrostátní právní předpisy jednotlivých zemí se řídí mezinárodními zásadami, jako je směrnice Belmontovy zprávy, podle níž mají všichni účastníci studie při účasti na klinickém výzkumu právo na „úctu k osobám“, „dobrodiní“ a „spravedlnost“.
Účastníci klinického výzkumu mají práva, která by měli očekávat, včetně následujících:
Při rozhodování o své účasti v klinickém výzkumu mohou mít účastníci studie určitou míru autonomie. Za „zranitelné skupiny“ označují badatelé populace, které mají nízkou autonomii; jedná se o skupiny, které se nemusí být schopny samy spravedlivě rozhodnout, zda se zúčastní klinických studií. Mezi skupiny, které jsou zranitelnými skupinami, patří vězněné osoby, děti, osoby vykazující duševní chorobu nebo jakýkoli jiný stav, který vylučuje jejich autonomii, a v menší míře jakákoli populace, u níž existuje důvod se domnívat, že by se výzkumná studie mohla jevit jako obzvláště nebo nespravedlivě přesvědčivá nebo zavádějící. Při využívání dětí v klinických studiích existují zvláštní etické problémy.