Exit poradenství

Poradenství při odchodu, také nazývané strategická intervenční terapie, intervence kultu nebo konzultace myšlenkové reformy, je intervence, jejímž cílem je přesvědčit jedince, aby opustil kult. Obecně je dotyčná osoba prezentována horou znevažujících informací o dotyčné skupině, prezentovaných jako „věci, které nechtěli, abyste věděli“, jako jsou svědectví bývalých členů, spolu s teoriemi o ovládání mysli, které předpokládají, že cíl intervence byl obětí skupiny. Jakmile cíl přijme tuto domněnku, je jeho odchod ze skupiny zajištěn.

Poradenství při odchodu se provádí přesně stejným způsobem jako „deprogramování“ – termíny jsou vlastně synonyma. Jediný rozdíl je v tom, že během 70. a 80. let se většina deprogramování prováděla „na“ někom – tj. cíl s postupem nesouhlasil, ale byl násilně (často s malou nebo žádnou zákonnou sankcí) odveden a pak držen proti své vůli.

Zastánci tohoto postupu to zdůvodňovali tím, že „zachraňují oběti“ a dávají jim „informace, které před nimi kult ukryl“, aby se mohli „informovaně rozhodnout, zda odejdou, nebo zůstanou u kultu“.

Odpůrci tohoto postupu proti němu argumentovali zejména těmito důvody:

Když na přelomu 80. a 90. let upadlo deprogramování do nemilosti, zastánci tohoto postupu začínají používat nový termín „exit counseling“. Praktici se ve stále větším počtu začali postupně vzdávat síly.

Rozdíl mezi násilnými a dobrovolnými „zásahy“ však zůstal dlouho nejasný. Jen velmi málo praktikujících si chtělo přiznat, že porušili práva svých cílů nebo porušili nějaké zákony.

Samotná praktika je kontroverzní a silně kritizovaná samotnými Novými náboženskými hnutími a některými sociology v této oblasti, a to jak kvůli jejím základním předpokladům, tak kvůli jejím metodám, jejichž míra použité síly, plížení a/nebo podvodu je sporná.

Na rozdíl od deprogramování, které je obvykle definováno jako zahrnující donucovací faktory, je výstupní poradenství obvykle vnímáno jako dobrovolná dohoda mezi následovníkem a specialistou na výstupní poradenství o zapojení následovníka do skupiny a obvykle se provádí za přítomnosti rodiny následovníka. Specialista na výstupní poradenství je obvykle najímán dotčenými příbuznými nebo manželským partnerem následovníka.

Doporučujeme:  Ovladač s otevřenou smyčkou

Exit poradci, kteří dodržují etický kodex, např. Steven Hassan, Rick Ross nebo Thought Reform Consultants včetně Carol Giambalvo a Daniela Clarka, potvrzují v souladu se svým kodexem, že exit poradenství je dobrovolná procedura, že následovník je léčen s respektem, může kdykoliv odejít, pokud si to přeje, a že rozhodnutí zůstat ve skupině nebo ji opustit je plně na následovníkovi a bude akceptováno tak, jak je.

Carol Giambalvo, Daniel Clark, Steven Hassan a Rick Ross popisují výstupní poradenství s následujícími kroky: (Giambalvo 1992, Clark 1993, Hassan 2000, )

Obvykle výjezdní poradenství trvá několik dní: Giambalvo a Hassan hovoří o třech, Rick Ross o čtyřdenním průměru. Hodinové sazby se liší podle kvalifikace a zkušeností konzultanta, uvedené údaje se pohybují mezi 75 a 150 dolary za hodinu, poplatky za intervenci mezi 3750 a 5000 dolary.

Clark hovoří o tom, že v průměru 90% osob sektu opustí po třídenní intervenci, Ross o 75%. Oba zdůrazňují, že není možné předem předvídat otázku konkrétního případu.

Přístupy při výjezdním poradenství

Zatímco všichni výjezdní poradci zdůrazňují nenásilí, respekt k osobě a autonomní informovaný výběr osoby, existují tři hlavní přístupy v oblasti výjezdního poradenství (Clark, 1993):

Spor o terminologii

Výrazy „exit counseling“ a „deprogramming“ nejsou vždy jasně odlišeny a občas vědomě používány zaměnitelně, zejména kritiky praktik, kteří nesouhlasí se základními předpoklady. Na druhé straně také někteří kritici praktik tvrdí, že záměna je záměrná a je zneužívána k zakrytí neetické nebo nezákonné taktiky deprogramátorů, zejména jejich spoléhání na donucovací přesvědčování.

Lidé, kteří praktikují výstupní poradenství (exit counselors), často rozlišují mezi „nedobrovolným deprogramováním“ a „dobrovolným výstupním poradenstvím“, přičemž poukazují na to, že výstupní poradenství na rozdíl od deprogramování nezahrnuje ani násilné únosy, ani fyzickou sílu nebo hrozby a jeho cílem je přimět člena kultu k dobrovolnému, informovanému rozhodnutí. Existují však také lidé, kteří rozlišují mezi „nedobrovolným deprogramováním“ a „dobrovolným deprogramováním“, a jiní, kteří rozlišují mezi „nedobrovolným výstupním poradenstvím“ a „dobrovolným výstupním poradenstvím“.

Doporučujeme:  Unicode

David Clark uvádí, že „jediný nutný rozdíl mezi výstupním poradenstvím a deprogramováním je, že to druhé fyzicky omezuje kultistu, alespoň zpočátku…“ a z toho vyvozuje, že výstupní poradci musí navázat s osobou téměř okamžitě vztah, zatímco při deprogramování se to nevyžaduje. Také deprogramování bývá emocionálnější – osoba je pochopitelně často rozzuřená z uvěznění. Navíc faktor uvěznění má tendenci přehánět moc kultu na osobě. (Clark 1993)

Margaret Singer definuje „Deprogramování [jako] poskytování informací členům o kultu a ukazování jim, jak jim byla odebrána jejich vlastní rozhodovací pravomoc“ (Singer 1995), což je definice, která je použitelná i pro výstupní poradenství.

Rick Ross cituje Singerovu definici a dodává:

Aby se předešlo terminologickému zmatku, založili poradci pro odchod, kteří se věnují dobrovolným intervencím, organizaci konzultantů pro reformu myšlení. Její členové se dohodli, že budou dodržovat soubor etických norem. (Giambalvo 1996)

Zastánci nových náboženských hnutí i někteří lidé, kteří si velmi cení náboženské svobody a tolerance, se staví proti výjezdnímu poradenství, protože se snaží změnit přesvědčení člověka. Zastánci výjezdního poradenství oponují, že nejde o přesvědčení člověka, ale o informovanou volbu člověka ohledně jeho přesvědčení.

Dalším bodem kritiky je skutečnost, že exit counseling předpokládá, že skupina použila nějaký druh ovládání mysli nebo manipulace s osobou, takže informovaná volba osoby ohledně skupiny je nějakým způsobem změněna. Naopak stoupenci NRM, teologové a také někteří zastánci hnutí proti kultu (zejména ti z kalvinistické tradice) popírají, že ovládání mysli existuje nebo že by manipulace mohla být faktorem při volbě náboženské příslušnosti. Argument použitý v této souvislosti je, že „exit counseling“ je pouze „ovládání mysli obráceně“, případ „boje ohně s ohněm“. Takže i kdyby byla použita určitá míra donucovacího přesvědčování k rekrutování člena do nepopulárního nového náboženského hnutí, donucení ho z hnutí by byl jasný případ „dvě křivdy nedělají právo“. A dále se argumentuje, že úspěch exit counseling by mohl záviset na vynucení přesvědčení na následovníkovi, že je „obětí ovládání mysli kultem“.

Doporučujeme:  Filosofické pohledy na sebevraždu

Někteří kritici nevidí žádný rozdíl mezi deprogramingem a exit counselingem nebo tvrdí, že exit counseling je jen jiný název pro deprogramming používaný po řadě právních problémů s posledně jmenovaným a že zahrnuje přinejmenším emocionální nebo intelektuální nátlak. Tento názor je posílen některými aspekty polemiky o terminologii. Dalším přispívajícím faktorem by mohlo být, že v souvislosti s deprogramingem se dá najít mnohem větší mediální pokrytí, které obsahuje více prvků, které jsou „reportážní“. Také ve fikci a zejména ve filmech a televizi existuje mnoho příkladů, jak dostat někoho z kultu pomocí deprogramingu a prakticky žádný pomocí exit counselingu. (Szimhart, 2004)