Guru-šišja tradice (také guru-šišja parampara nebo rodová linie, nebo vztah učitel-žák) je duchovní vztah nacházející se v rámci tradičního hinduismu, který je soustředěn kolem přenosu učení z guru (učitel, गुरू) na ‚śiṣya‘ (žák, शिष्य). Termín šišja zhruba odpovídá západnímu termínu žák a v některých částech Indie je synonymem termínu chela. V hinduistickém kontextu termín guru znamená toho, kdo učí nebo předává znalosti. Takové znalosti, ať už jde o vedické, agamické umění, architekturu, hudbu nebo duchovní, jsou předávány prostřednictvím rozvíjejícího se vztahu mezi guru a žákem. Principem tohoto vztahu je, že znalosti, zejména jemné nebo pokročilé znalosti, jsou nejlépe zprostředkovány prostřednictvím silného lidského vztahu založeného na ideálech studentovy úcty, závazku, oddanosti a poslušnosti a na osobní instrukci, kterou student nakonec zvládne znalosti, které guru ztělesňuje.
Slovo sikh je odvozeno ze sanskrtského slova šišja.
Vztah guru-šišja je praktika, která se vyvinula v základní složku hinduismu, od počátku ústních tradic Upanišadů (c. 2000 př. n. l.). Termín Upanišad je odvozen ze sanskrtských slov upa (blízko), ni (dole) a şad (sedět) – „sednout si blízko“ duchovního učitele, který přijímá instrukce v guru-šišjovské tradici. Příklad této dynamiky lze nalézt vtělený ve vztahu mezi Krišnou a Arjunou v Bhagavadgítské části Mahábháraty a mezi Rámou a Hanumanem v Ramájáně. V Upanišadách se guruové a šišja objevují v různých prostředích (manžel odpovídá na otázky o nesmrtelnosti, dospívající chlapec je vyučován Jamou nebo zosobněná smrt atd.). Někdy jsou rádci ženy a občas instrukce (nebo spíše inspiraci) hledají králové.
Ve Védách je brahmavidja nebo znalost Brahmana předávána od gurua k šišji ústně, čímž vzniká tradiční guru-šišja parampara, neboli rodokmen.
Společné charakteristiky vztahu guru-šišja
Typy vztahů guru-šišja
Mezi vztahy guru-šišja existuje určitý rozsah variací úrovní autority, které mohou být přisuzovány guruovi. Tato úroveň autority se pohybuje od nejvyšších úrovní autority, které se nejčastěji vyskytují v bhakti józe, jako je hnutí Sathya Sai Baba, až po nejnižší úrovně, které se vyskytují v pranájámových formách jógy, jako je hnutí Sankara Saranam. Mezi těmito dvěma konci spektra existuje nespočet variací v míře a formě této autority.
Advaita vedānta vyžaduje, aby každý, kdo chce studovat advaita vedānta, tak učinil od Guru (učitele). Guru musí mít tyto vlastnosti (viz Mundaka Upanishad 1.2.12):
Hledač musí sloužit guru a předkládat otázky se vší pokorou, aby odstranil všechny pochybnosti (viz Bhagavadgíta 4.34). Tím, říká advaita, dosáhne hledač mokši (osvobození od koloběhu zrození a úmrtí).
Tradice guru-šišja hraje důležitou roli v pokračování šrutské tradice ve Vaidika dharma. Hinduisté věří, že Védy se předávají v průběhu věků od guru po šišju. Védy předepisují, aby byl mladý brahmachari poslán do Gurukulu, kde guru (označovaný také jako acharja) učí žáka Védy jako také Védy. Žák se také učí modlitbu, aby mohl vykonávat jajny. Doba pobytu se liší (Manu Smriti říká, že doba může být 12 let, 36 let nebo 48 let). Po pobytu v Gurukulu se brahmachari vrací domů po vykonání obřadu zvaného samavartana.
Slovo Śrauta je odvozeno od slova Śruti, které znamená to, co je slyšeno. Śrautská tradice předávání Véd po generace spočívala výhradně v ústní tradici od guru (učitele) po Śishyu (studenta). V poslední době však mnoho védských učenců využívá knih, aby své studenty učili Védy.
V rámci bhakti formy vztahu guru-shishya se někdy mezi guru a shishya rozvíjí určitý typ pevné závislosti, která může být v některých ohledech podobná vztahu mezi rodičem a dítětem.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
V principu prapati (sanskrt, „Shození sebe sama dolů“) decimující ego je úroveň podřízení vůle šišji vůli gurua někdy extrémní. Je to naprostá, bezpodmínečná podřízenost Bohu nebo guruovi, často spojená s postojem osobní bezmoci, sebezahanbení a rezignace. Toto učení je možná nejlépe vyjádřeno v učení čtyř samajacharských svatých, kteří všichni sdíleli hlubokou a mystickou lásku k Sivovi, která zahrnovala:
Výměnou za takovou absolutní podřízenost guruovi šišja obvykle očekává, že guru poskytne duchovní vedení nezbytné k tomu, aby šišja dosáhla nějakého smysluplného duchovního pokroku. Často guru tvrdí, že je schopen vést šišju přímo k nejvyššímu možnému stavu duchovnosti nebo vědomí, někdy v hinduismu označovanému jako mokša. Ve vztahu bhakti guru-šišja se často věří, že guru má nadpřirozené schopnosti, což by odpovídalo zbožštění guru, které je obvykle součástí tohoto vztahu.
Ve Vajrayaně (tantrický buddhismus) je guru vnímán jako cesta sama. Guru není jedinec, který iniciuje osobu, ale vlastní buddhistická povaha dané osoby, která se odráží v osobnosti guru. Na oplátku se očekává, že žák projeví velkou oddanost svému guru, kterého považuje za toho, kdo má vlastnosti bódhisattvy.