Martin Heidegger, německý filozof 20. století, představil světu rozsáhlé dílo, které znamenalo pro filozofii zásadní změnu směru. Změna byla tak hluboká, že musel zavést řadu neologismů a upravených slovních spojení, často spojených s idiomatickými slovy a frázemi německého jazyka.
Dva z jeho nejzákladnějších neologismů, present-at-hand a ready-to-hand, se používají k popisu různých postojů k věcem ve světě. Pro Heideggera jsou takové „postoje“ přednější, tj. základnější než různé vědy o jednotlivých věcech ve světě. Věda sama je postojem, který se pokouší o jakési neutrální zkoumání. Níže jsou vysvětleny i další související pojmy.
Heideggerova celková analýza je však poměrně rozsáhlá a zahrnuje mnoho z dějin filozofie. Viz Bytí a čas, kde je popsán jeho celkový projekt a kde jsou uvedeny některé souvislosti těchto odborných termínů.
Heideggerův smysl Aletheia je pokusem o zcela nové nebo znovuobjevené pochopení významu pravdy. Více informací naleznete v hlavním článku o Aletheii.
(německy: In-der-Welt-sein)
Bytí ve světě je Heideggerovou náhradou pojmů jako subjekt, objekt, vědomí, svět. Pro něj je třeba překonat rozdělení věcí na subjekt/objekt, jak je nacházíme v západní tradici a dokonce i v našem jazyce, jak to naznačuje kořenová struktura Husserlova a Brentanova pojmu intencionality, tj. že veškeré vědomí je vědomím něčeho, že neexistuje vědomí jako takové, odříznuté od objektu (ať už jde o věc myšlenky, nebo o vjem). Neexistují ani předměty, aniž by na ně nějaké vědomí pohlíželo nebo se na nich nepodílelo. Viz intencionalita.
Na nejzákladnější úrovni bytí ve světě Heidegger poznamenává, že v naší nereflektované oddanosti světu vždy existuje nálada, nálada, která nás „napadá“. Nálada nepochází ani „zvenčí“, ani „zevnitř“, ale vzniká z bytí-ve-světě. Od nálady se lze odvrátit, ale to je jen k jiné náladě, je to součást naší fakticity. Pouze s náladou se smíme setkávat s věcmi ve světě. Dasein (spoluoznačení pro bytí-ve-světě) má otevřenost vůči světu, která je konstituována naladěním na náladu nebo stav mysli. Jako takové je Dasein „vrženou“ „projekcí“, promítá se do možností, které před ním leží nebo mohou být skryté, a interpretuje a chápe svět z hlediska možností. Takové projektování nemá nic společného s komposicí vůči promyšlenému plánu. Nejde o plán, protože Dasein se jako Dasein již promítlo. Dasein se vždy chápe v termínech možností. Jako projektování je chápání Dasein jeho možnostmi jako možnostmi. Lze se chopit možností „Oni“ já a pouze je sledovat, nebo si vytvořit nějaké autentičtější porozumění.
Bytí směrem ke smrti není orientací, která by Dasein přibližovala k jeho konci ve smyslu klinické smrti, ale je spíše způsobem bytí. V analýze času se ukazuje jako trojí podmínka bytí. Čas, přítomnost a pojem „věčného“ jsou způsoby časovosti. Temporalita je způsob, jakým vnímáme čas. Pro Heideggera se velmi liší od mylného chápání času jako lineární řady minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Místo toho ji vidí jako extázi, vnějšek sebe sama, futurální projekce (možnosti) a místo člověka v dějinách jako součást jeho generace. Možnosti jsou tedy nedílnou součástí našeho chápání času, naše projekty, ať už probíhající, nebo vytvořené, jsou tím, co nás pohlcuje a řídí. Budoucnost je primárním modem časovosti Dasein.
Smrt je ta možnost, která je absolutní nemožností Dasein. Jako takovou ji nelze srovnávat s žádným jiným druhem konce nebo „vyčerpání“ něčeho. Např. smrt člověka není empirickou událostí. Pro Heideggera je ne-vztahová, to znamená, že smrt člověku nikdo nemůže vzít, je jeho vlastní; „ne-ještě“ života je v jistém smyslu již součástí Dasein, „jakmile člověk ožije, je hned dost starý na to, aby zemřel“. Trojjediná podmínka je tedy zároveň „nejvlastnější potencialitou-na-bytí, ne-vztahovou a ne-vyčerpatelnou“. Heidegger zde popisuje „způsob bytí“, který je zcela vlastní (tj. zcela zahrnuje svět Dasein), nelze jej pochopit ani zakusit pozorováním cizí zkušenosti či porozumění a je zcela nevyhnutelný.
Při běžné, každodenní (normální) diskusi o smrti je toto vše skryto. „Oni-já“ o ní mluví prchavě, vydávají ji za něco, co se někdy stane, ale ještě není „přítomno“ jako skutečnost, a skrývají její charakter jako nejvlastnější možnost a představují ji jako něco, co nikomu konkrétnímu nepatří. Stává se znehodnoceným – nově definovaným jako neutrální a všední aspekt existence, který si nezasluhuje žádnou autentickou pozornost. „Člověk umírá“ je interpretováno jako fakt a začíná znamenat „nikdo neumírá“.
Na druhou stranu autenticita popírá účinek „Oni“. Heidegger tvrdí, že autentické bytí-smrt vymaňuje Dasein z jeho „oni-já“ a osvobozuje ho k přehodnocení života z hlediska konečnosti. Tím se Dasein otevírá „úzkosti“, která vrhá Dasein do šokující individuace, což zase umožňuje „volání svědomí“, aby vedlo Dasein k rozhodnému životu v neskrytosti.
Otázka „Proč raději dělat něco než nic?“ je tak zodpovězena touto projekcí do vlastní nemožnosti a smysl může dostat rozhodnost našeho jednání.
Oba způsoby, jak „přítomnost na ruce“, tak „připravenost na ruce“, se odlišují od způsobu, jakým se primárně setkáváme s jinými věcmi. Ačkoli se v těchto modech setkáváme se všemi entitami (ne-Dasein, jinými Dasein a sebou samým), modus „být-po ruce“ a všechny emoce, osamělost a sounáležitost, které s sebou nese, je pro Dasein a jeho svět sjednocujícím modem bytí.
Bytí s je pro Heideggera velmi složitý pojem, který je pro čtenáře obzvláště obtížný vzhledem k jeho stylu psaní a náročnosti překladu jeho děl do češtiny. Nicméně při popisu základního způsobu bytí Dasein ve světě jako Péče (německy Sorge), například „Dasein se stará o své vlastní bytí“, lze říci, že bytí-s sebou je základním způsobem chápání charakteru Dasein jako bytosti, která se zajímá o svůj svět; není to druhotná role, ale popisná charakteristika.
Martin Heidegger zde hovoří o filozofii jako o úkolu ničit ontologické pojmy, tedy i běžné každodenní významy slov jako čas, dějiny, bytí, teorie, smrt, mysl, tělo, hmota, logika atd.:
Heidegger se domnívá, že tradice může tu a tam zkalcifikovat:
Heidegger dále poukazuje na pozitivitu svého projektu destrukce:
Dasein je německé slovo a někdy se překládá jako „bytí tam“ nebo „bytí tam“. (Da znamená „zde“ nebo „tam“, Sein je infinitiv, „být“) většinou se nepřekládá vůbec. Heidegger toto slovo používá místo pojmů jako subjekt, ego nebo „já myslím“, neboť u Heideggera tyto pojmy zapomínají na to, že někdo je vždy v-světě, subjekt sám o sobě neexistuje. Dasein je jsoucno, které je zde a v náladě a pro které je existence otázkou.
Heideggerovo vybavení je téměř nepřeložitelný termín, který lze považovat za hromadné podstatné jméno, takže nikdy není vhodné nazývat něco „vybavením“. Místo toho jeho použití často odráží jeho význam pro nástroj nebo jako „v-pořádku-do“ pro Dasein. Nástroje v tomto kolektivním významu a v tom, že jsou ready-to-hand, vždy existují v síti jiných nástrojů a organizací, např. papír je na stole v místnosti na univerzitě. Obvykle není vhodné vidět takové vybavení samo o sobě nebo jako něco přítomného-na-ruce.
Jednoduše řečeno, Heidegger toto slovo používá pouze k označení podstatného jména – že něco je.
Dvě příbuzná slova Existentiell a Existentiale se používají jako popisné charakteristiky Bytí. „Existentiell“ je kategoriální nebo ontická charakteristika, zatímco „Existentiale“ je ontologická charakteristika.
Heidegger používá termín ontický, když popisnou charakteristiku věci charakterizuje buď jako zabývající se primárně existencí a prostými fakty světa. Věc je ontická, pokud se zabývá tím, co je v realitě zjevné. Například předměty, které studuje fyzika nebo chemie, jsou ontické, jsou to určité dané věci ve světě, které se studují, aniž by nutně vyvolávaly globálnější otázky.
Na rozdíl od pojmu „ontický“ se pojem „ontologický“ používá tehdy, když se jedná o povahu nebo významovou strukturu existence. Ontologie, disciplína metafyziky, se zaměřuje na formální studium jsoucna. Něco, co je ontologické, se tedy zabývá pochopením a zkoumáním jsoucna, základu jsoucna nebo samotného pojmu jsoucna.
(německy: vorhanden, presence-at-hand: přítomnost)
Při prezenci z ruky do ruky zaujímáme podobně jako vědec postoj, kdy se na něco pouze díváme nebo něco pozorujeme – zajímáme se pouze o holá fakta věci, která jsou přítomná, a to za účelem teoretického zkoumání věci. Je nezaujatý starostí, kterou může mít o Dasein, jeho historii nebo užitečnost. Tento postoj bývá často popisován jako existence v neutrálním prostoru bez konkrétní nálady či subjektivity. Pro Heideggera však není zcela nezaujatý nebo neutrální, má náladu a je součástí metafyziky přítomnosti. Dekonstrukce, kterou si Heidegger klade za cíl uskutečnit.
Přítomnost po ruce není způsob, jakým se s věcmi ve světě obvykle setkáváme, a projevuje se pouze jako nedostatečný způsob, např. když se kladivo rozbije, ztrácí svou užitečnost a jeví se jako pouhá přítomnost po ruce. Když se věc projeví jako přítomnost-na-ruce, stojí mimo jakoukoli užitečnou výbavu.
(německy: zuhanden, pohotovost, pohotovost: Zuhandenheit)
Téměř ve všech případech jsme však do světa zapojeni mnohem hlouběji. Obvykle děláme věci s cílem něčeho dosáhnout. Vezměme si například kladivo, je připraveno k použití, používáme ho bez teoretizování, ve skutečnosti, kdybychom se na něj dívali jako na přítomné, mohli bychom se snadno splést. Teprve když se rozbije nebo se něco pokazí, můžeme kladivo vidět jako přítomné, jen tak ležící. Ani tehdy však nemusí být plně přítomno na ruce, protože se nyní ukazuje jako něco, co je třeba vyměnit nebo zlikvidovat. Kdyby bylo kladivo ve skleněné vitríně v muzeu, bylo by to v podstatě jiné.
Důležité je, že přítomnost k ruce vzniká až z předchozího postoje, v němž se zajímáme o to, co se děje, a kladivo vidíme v kontextu nebo světě vybavení, které je po ruce nebo vzdálené a které je tu „proto“, aby něco dělalo, nebo překáží. V tomto smyslu je pohotové-do-ruky prvotní ve srovnání s tím, co je přítomné-do-ruky. Prvotní zde odkazuje na Heideggerovu myšlenku, že bytí je lépe pochopitelné v tom, co je vždy s námi, v tom, co je nám každodenní a „blízké“, čímž se dostáváme k všeobjímajícímu bytí na rozdíl od bytí jednotlivých věcí, které by mohly studovat různé oblasti vědy, jako je fyzika, chemie nebo biologie.
Pro Heideggera v knize Bytí a čas to velmi prakticky ilustruje způsob, jakým se přítomnost k ruce, jako přítomnost v „teď“ nebo přítomnost věčná (například jako vědecký zákon nebo platónská forma), stala dominantou intelektuálního myšlení, zejména od osvícenství. Chceme-li pochopit otázku bytí, musíme si dávat pozor, abychom neupadli do této nivelizace či zapomnění na bytí, která začala napadat západní myšlení od dob Sokrata, viz metafyzika přítomnosti.
Heidegger se při vysvětlování neautentických způsobů bytí odvolává na pojem Oni, v němž Dasein místo toho, aby se pro něco skutečně rozhodlo, to dělá proto, že „to dělá člověk“, přičemž německý ekvivalent slova člověk v tomto smyslu je člověk, tedy das Man. Heidegger tak staví do protikladu „autentické já“ (já sám) a „oni sami“.
Základním východiskem našeho bytí ve světě není pro Heideggera hmota nebo duch, ale péče (německy Sorge):
Stejně jako vědec může zkoumat nebo hledat a předpokládat neutralitu, vidíme, že pod tím se skrývá nálada, zájem vědce objevovat, odhalovat nové myšlenky nebo teorie a snažit se vyrovnat časové aspekty.
Ereignis se často překládá jako událost. Pochází z německé předpony er-, srovnatelné s anglickým „re-“ a Eigen, vlastní. Jedná se o podstatné jméno pocházející od zvratného slovesa. Všimněte si, že německá předpona er- může také znamenat konec nebo osudovost.
Ereignis se objevuje i v pozdějších Heideggerových dílech a není snadné ji shrnout. Nejdůsledněji je toto téma zpracováno v záhadných a obtížných Příspěvcích k filosofii. V následujícím citátu jej spojuje se základní myšlenkou starosti z Bytí a času, přičemž anglická etymologie slova con-cern je podobná té německé:
Heidegger uvádí čtyři způsoby použití pojmu svět:
Všimněte si, že Heidegger obvykle používá právě třetí definici.
V němčině znamená slovo lichtung mýtinu, například mýtinu v lese. Protože jeho kořenem je německé slovo pro světlo (licht), překládá se někdy také jako „osvětlení“ a v Heideggerově díle odkazuje na nutnost mýtiny, na níž se vůbec něco může objevit; mýtiny, na níž se nějaká věc nebo myšlenka může ukázat nebo být nezakrytá. Všimněme si, jaký vztah má toto slovo k Aletheii (viz hlavní článek nebo heslo výše) a k odhalení (Erschlossenheit).
Bytosti, ale ne bytosti, vystupují jakoby na mýtině nebo fyzicky jakoby v prostoru. Hubert Dreyfus tedy píše, že „věci se ukazují ve světle našeho chápání bytí“.
Ve všech citacích odkazujících na texty, jejichž autorem je Heidegger, se používá „H.x“ jako odkaz na číslo původní stránky.