Serapis, řecko-egyptský bůh uctívaný v helénistickém Egyptě
Hellenistické náboženství je jakýkoli z různých systémů víry a praktik lidí, kteří žili pod vlivem starověké řecké kultury během helénistického období a římské říše (cca 300 př. n. l. až 300 př. n. l.). V helénistickém náboženství byla velká kontinuita: řečtí bohové byli nadále uctíváni a byly praktikovány stejné obřady jako dříve. Změna nastala s příchodem nových náboženství z jiných zemí, jako např. včetně egyptských bohů Isis a Serapis a syrských bohů Atargatis a Hadad, kteří poskytovali nový odbyt pro lidi hledající naplnění jak v současném životě, tak v posmrtném životě. Uctívání helénistických vládců bylo také rysem tohoto období, nejvíce v Egyptě, kde Ptolemiové přijali dřívější faraonskou praxi a etablovali se jako božští králové. Jinde mohli vládci získat božský status bez plného statusu boha.
Magie byla praktikována široce a i ty byly pokračováním dřívějších dob. V celém helénistickém světě se lidé radili s věštci a používali kouzla a figurky, aby odvrátili neštěstí nebo seslali kouzla. V této době byl také vyvinut složitý systém astrologie, který se snažil určit charakter a budoucnost člověka v pohybech slunce, měsíce a planet. Systémy helénistické filozofie, jako stoicismus a epikureismus, nabízely alternativu k tradičnímu náboženství, i když jejich dopad byl do značné míry omezen na vzdělanou elitu.
Pozůstatky Apollonova chrámu v Korintu
Ústředním prvkem řeckého náboženství v klasických dobách bylo dvanáct olympských božstev v čele s Diem. Každý bůh byl poctěn kamennými chrámy a sochami a byly založeny svatyně (posvátné ohrady), které, přestože byly zasvěceny konkrétnímu božstvu, často obsahovaly sochy připomínající jiné bohy. Městské státy pořádaly po celý rok různé slavnosti a rituály, se zvláštním důrazem zaměřeným na patrona města, jako byla Athéna v Athénách nebo Apollón v Korintu. Náboženská praxe zahrnovala také uctívání hrdinů, lidí, kteří byli považováni za polobožské. Takoví hrdinové se pohybovali od mytických postav v Homérových eposech až po historické lidi, jako byl zakladatel města. Na místní úrovni byla krajina plná posvátných míst a památek; například mnoho soch Nymf bylo nalezeno v blízkosti a kolem pramenů a stylizované postavy Herma byly často k nalezení na rozích ulic. Magie byla ústřední součástí řeckého náboženství a věštby umožňovaly lidem určovat božskou vůli v šustění listí; tvar plamene a kouře na oltáři; let ptáků; zvuky vydávané pramenem; nebo ve vnitřnostech zvířete. Dlouho byly také zavedeny eleusinské mystérie, spojené s Demeter a Persefonou. Lidé byli indoktrinováni do tajemných náboženství prostřednictvím iniciačních obřadů, které byly tradičně drženy v tajnosti.Tato náboženství měla často za cíl osobní zlepšení, které se rozšířilo i do posmrtného života.
Po dobytí Alexandra Velikého se řecká kultura široce rozšířila a dostala se do mnohem užšího kontaktu s civilizacemi Blízkého východu a Egypta. Nejvýznamnějšími změnami, které měly dopad na řecké náboženství, byla ztráta nezávislosti řeckých městských států ve prospěch makedonských vládců, dovoz cizích božstev a rozvoj nových filozofických systémů. Starší průzkumy helénistického náboženství měly tendenci líčit éru jako éru náboženského úpadku, kdy byl pozorován nárůst skepse, agnosticismu a ateismu, stejně jako nárůst pověr, mystiky a astrologie. Neexistuje však žádný důvod předpokládat, že došlo k úpadku tradičního náboženství. Existuje spousta listinných důkazů, že Řekové nadále uctívali stejné bohy stejnými obětmi, posvěceními a slavnostmi jako v klasickém období. V tomto období se sice objevila nová náboženství, nikoli však k vyloučení místních božstev, a přitahovala jen menšinu Řeků.
Nová náboženství tohoto období
Socha Isis z 2. století
Egyptské náboženství, které následuje po Isis, bylo nejslavnější z nových náboženství. Toto náboženství zavedli do Řecka egyptští kněží, zpočátku pro malé egyptské komunity v přístavních městech řeckého světa. Ačkoli egyptské náboženství našlo jen malé publikum mezi samotnými Řeky, její popularita se rozšířila za římské říše a Diodorus Siculus napsal, že toto náboženství bylo známé téměř po celém obydleném světě. Téměř stejně slavné bylo Serapis, řecké náboženství navzdory egyptskému jménu, které bylo vytvořeno v Egyptě za Ptolemaiovské dynastie. Serapis byl povýšen Řeky, kteří se usadili v Egyptě. Toto náboženství zahrnovalo iniciační rituály jako eleusinské mystérie. Strabo napsal o Serapeionu v Canopu poblíž Alexandrie jako o povýšeném nejvíce renomovanými muži. Oblíbené bylo také náboženství Atargatis (spřízněné s babylonskou a asyrskou Ištar a fénickou Astarte), bohyní plodnosti ze Sýrie. Do 3. století př. n. l. se její uctívání rozšířilo ze Sýrie do Egypta a Řecka a nakonec dorazilo do Itálie a na západ. Náboženství následující Cybele (nebo Velké Matky) přišlo z Frygie do Řecka a pak do Egypta a Itálie, kde v roce 204 př. n. l. římský senát povolil její uctívání. Byla to bohyně léčení a ochrany a strážkyně plodnosti a divoké přírody. Další tajemné náboženství bylo zaměřeno kolem Dionýsa. Ačkoli bylo vzácné v pevninském Řecku, bylo běžné na ostrovech a v Anatolii. Členové byli známí jako Bakchanti a obřady měly orgiastický charakter.
Tato nově zavedená náboženství a bohové měli jen omezený dopad v samotném Řecku; hlavní výjimkou byl Delos, který byl významným přístavem a obchodním centrem. Ostrov byl posvátný jako rodiště Apollóna a Artemidy a ve 2. století př. n. l. byl také domovem původních řeckých náboženství, která následují Dia, Athénu, Dionýsa, Herma, Pana a Asclepia. Ale byla zde také kultovní centra pro egyptské Sarapis a Isis a pro syrské Atargatis a Hadad. V 1. století př. n. l. vznikla další náboženství, která následovala po Ba’alovi a Astarte, židovské synagoze a Římanům, kteří následovali původní římská náboženství bohů jako Apollón a Neptun.
Další novinkou v helénistickém období byla instituce kultů zasvěcených vládcům helénistických království. První z nich vznikla za Alexandra, jehož výboje, moc a postavení ho povýšily na stupeň, který vyžadoval zvláštní uznání. Jeho nástupci pokračovali v jeho uctívání do té míry, že v Egyptě za Ptolemaia I. Sotera najdeme Alexandra uctívaného jako boha. Ptolemaiův syn Ptolemaios II. Filadelfos prohlásil svého zesnulého otce bohem a udělal ze sebe žijícího boha. Tím Ptolemaiovci přizpůsobovali dřívější egyptské myšlenky faraonskému uctívání. Jinde se praxe lišila; vládce mohl obdržet božský status bez plného statusu boha, jak se stalo v Athénách v roce 307 př. n. l., kdy Antigonos I. Monofthalmus a Demetrius I. Poliorcetes byli uctíváni jako spasitelé (soteres) za osvobození města a v důsledku toho byl vztyčen oltář; byla založena každoroční slavnost a byl zaveden úřad „kněze spasitelů“. Chrámy zasvěcené vládcům byly vzácné, ale jejich sochy byly často vztyčeny v jiných chrámech a králové byli uctíváni jako „bohové sdílení chrámů“.
Existuje mnoho důkazů o používání magie v tomto období. Orakulární svatyně a svatyně byly stále populární. Existuje také mnoho důkazů o používání kouzel a kleteb. Symboly byly umístěny na dveřích domů, aby přinesly štěstí nebo odradily neštěstí pro obyvatele uvnitř. Kouzla, často řezané do drahokamů nebo polodrahokamů, měly ochrannou sílu. Figurky, vyrobené z bronzu, olova nebo terakoty, byly probodnuty špendlíky nebo hřebíky a použity k sesílání kouzel. Tablety kletby vyrobené z mramoru nebo kovu (zejména olova) byly použity k kletbám.
Astrologie – víra, že hvězdy a planety ovlivňují budoucnost člověka – vznikla v Babylonii, kde byla původně aplikována pouze na krále nebo národ. Řekové ji v helénistické éře rozpracovali do fantasticky složitého systému helénistické astrologie známého z pozdějších dob. Zájem o astrologii rychle rostl od 1. století př. n. l.
Alternativu k tradičnímu náboženství nabízela helénistická filosofie. Nejrozšířenějším z těchto systémů byl stoicismus, který učil, že život by se měl žít podle racionálního řádu, o němž stoikové věřili, že řídí vesmír; lidské bytosti musely přijmout svůj osud jako podle božské vůle a ctnostné činy by se měly konat pro jejich vlastní vnitřní hodnotu. Jeho hlavním soupeřem byl epikureismus, který učil, že vesmír podléhá náhodným pohybům atomů a život by se měl žít tak, aby se dosáhlo psychologické spokojenosti a nepřítomnosti bolesti. Dařilo se i dalším filosofům, jako byli cynici, kteří vyjadřovali pohrdání konvencemi a hmotným majetkem, a akademici a peripatetici, kteří studovali díla Platóna a Aristotela. Všechny tyto filosofie se ve větší či menší míře snažily přizpůsobit tradičnímu řeckému náboženství, ale filosofové a ti, kteří pod nimi studovali, zůstali malou vybranou skupinou, omezenou převážně na vzdělanou elitu.