Skupinová práva jsou práva držená skupinou qua group spíše než jejími členy nerozdílně; naproti tomu individuální práva jsou práva držená jednotlivci; i když jsou skupinově diferencovaná, co je většina práv, zůstávají individuálními právy, pokud jsou držiteli práv jednotlivci sami. Skupinová práva byla historicky používána jak k porušování, tak k usnadňování individuálních práv a tento koncept zůstává kontroverzní.
V západním diskurzu jsou individuální práva často spojována s politickou a ekonomickou svobodou, zatímco skupinová práva jsou spojována se sociální kontrolou. Je to proto, že na Západě je zakládání individuálních práv spojováno s rovností před zákonem a ochranou před státem.[citace nutná] Příkladem toho je Magna charta, ve které anglický král akceptoval, že jeho vůle může být vázána zákonem a určitá práva králových poddaných jsou výslovně chráněna.
Naproti tomu velká část nedávného politického diskurzu o individuálních právech v Čínské lidové republice, zejména s ohledem na práva na řádný proces a právní stát, se zaměřila na to, jak ochrana individuálních práv ve skutečnosti zefektivňuje sociální kontrolu ze strany vlády. Bylo například argumentováno, že u lidí je menší pravděpodobnost, že poruší zákon, pokud se domnívají, že právní systém je pravděpodobně potrestá, pokud zákon skutečně porušili, a nepotrestá je, pokud zákon neporušili. Naproti tomu, pokud je právní systém svévolný, pak jednotlivec nemá žádnou motivaci zákon skutečně dodržovat.
Skupinová práva mohou mít negativní konotaci v kontextu kolonialismu a legalizovaného rasismu. V tomto kontextu skupinová práva udělují práva privilegované skupině. Například v Jižní Africe za bývalého režimu apartheidu, který rozděloval obyvatele a návštěvníky do rasových skupin (černoši, běloši, barevní a indiáni). Práva byla udělována na skupinovém základě, čímž vznikali občané první a druhé třídy.[citace nutná]
Ve Spojených státech byla individuální práva pro všechny na základě toho, že jsou lidmi, zavedena až po občanské válce, v roce 1868, čtrnáctým dodatkem ústavy. Čtrnáctý dodatek měl zajistit práva pro bývalé otroky a mimo jiné obsahuje klauzule o řádném procesu a rovné ochraně.[citace nutná]
Příkladem takových skupin mohou být domorodé národy, etnické menšiny, ženy, děti a osoby se zdravotním postižením. Tento diskurz se může odehrávat v kontextu negativních a pozitivních práv v tom smyslu, že někteří komentátoři a tvůrci politik pojímají rovnost nejen jako negativní právo ve smyslu zajištění svobody před diskriminací, ale také jako právo pozitivní v tom smyslu, že realizace rovnosti vyžaduje přerozdělovací akci ze strany ostatních nebo státu. V tomto ohledu mohou práva skupin usilovat o zajištění rovných příležitostí a/nebo se pokoušet aktivně napravovat nerovnost.[citace nutná]
Příkladem je program Black Economic Empowerment (BEE) v Jihoafrické republice po apartheidu. Jihoafrická vláda usiluje o nápravu nerovností apartheidu tím, že dává dříve znevýhodněným skupinám (černošským Afričanům, barevným a Indům, kteří jsou občany SA) ekonomické příležitosti, které pro ně dříve nebyly dostupné. Zahrnuje opatření jako Employment Equity, rozvoj dovedností, vlastnictví, řízení, socioekonomický rozvoj a přednostní zadávání veřejných zakázek. Jihoafrická listina práv, obsažená v jihoafrické ústavě, obsahuje silná ustanovení o rovnosti, neboli právu na rovnost, v oddíle 9. Zatímco se uvádí, že „diskriminace… je nespravedlivá, pokud není zjištěno, že diskriminace je spravedlivá“, oddíl 9 také obsahuje ustanovení, že „na podporu dosažení rovnosti mohou být přijata legislativní a jiná opatření určená k ochraně nebo postupu osob nebo kategorií osob znevýhodněných nespravedlivou diskriminací“.
Indie má rozsáhlý systém kvót či rezervací pro pozitivní akce, které mají napravit historické nerovnosti příležitostí, zejména dědictví kastovního systému.
Vládní programy reverzní diskriminace nebo pozitivní diskriminace existují v řadě zemí[citace nutná]: Non-kvóta rasové preference jsou zavedeny ve Spojených státech pro kolegiální přijetí do vládou řízených vzdělávacích institucí.[citace nutná]
Skupinová práva v takovém kontextu mohou mít za cíl dosažení rovnosti příležitostí a/nebo rovnosti výsledků. Taková afirmativní akce může být kontroverzní, protože je v rozporu s absolutní aplikací práva na rovnost, nebo protože někteří členové skupiny, která má mít z takových programů prospěch, je kritizují nebo jsou proti nim.[citace nutná]
Práva organizačních skupin
Vedle práv skupin založených na neměnných charakteristikách jejich jednotlivých členů se další práva skupin týkají organizačních osob, včetně národních států, odborů, korporací, obchodních sdružení, obchodních komor, politických stran. Těmto organizacím jsou přiznána práva, která jsou vlastní jejich konkrétně uvedeným funkcím a jejich schopnostem mluvit jménem svých členů, tj. schopnosti korporace mluvit k vládě jménem všech jednotlivých zákazníků nebo zaměstnanců nebo schopnosti odborové organizace vyjednávat o výhodách se zaměstnavateli jménem všech pracovníků ve společnosti.
Ve Spojených státech ústava nastiňuje individuální práva v rámci Listiny práv. V Kanadě plní kanadská Listina práv a svobod stejnou funkci. Jedním z klíčových rozdílů mezi oběma dokumenty je, že některá práva v kanadské Listině mohou být vládami nadřazena, pokud tak výslovně činí podle Sekce 33 Listiny. V praxi quebecká vláda používala toto ustanovení často na počátku 80. let jako protest a od té doby zachovala zákaz nefrancouzských veřejných značek po dobu pěti let. Vláda Saskatchewanu ho použila pro legislativu, která se vrátila k práci, a vláda Alberty se ho snažila využít k definici manželství jako přísně heterosexuálního. Naopak ve Spojených státech takové nadřazení neexistuje ani teoreticky; ani ústavní dodatek by nemohl tato práva zcela odstranit, protože jsou považována za nezcizitelná podle zásad přirozených práv, na kterých je ústava založena.[citace nutná]
V minarchistických politických názorech libertariánů a klasických liberálů je úlohou vlády pouze identifikovat, chránit a vymáhat přirozená práva jednotlivce a zároveň se snažit zajistit spravedlivé nápravy přestupků. Liberální vlády, které respektují práva jednotlivce, často stanovují systémové kontroly, které chrání práva jednotlivce, jako je systém řádného procesu v trestním soudnictví. Kolektivistické státy jsou takovými klasickými liberály a libertariány obecně považovány za utlačovatelské právě proto, že nerespektují práva jednotlivce. Intercedovat v rámci tohoto spektra pro skutečné využití kolektivního vládnutí, aby byla přiřazena systematizace a jejich nerozdělená působnost, ale odsunuto pro regulaci takové svobody vůči konstruovaným entitám, je federativní proces. Fakulta federalismu, která propůjčuje relativní de-standardizaci vládnutí pod jeho záštitou, na rozdíl od libertariánských nebo socialistických způsobů státu. Federativní struktury umožňují diverzitu mocenského rozložení mezi střídající se skupinou a individuálními zájmovými schématy, kde ani liberální, ani kolektivní typ vládnutí sám o sobě nemůže kodifikovat v variacích.
Ayn Randová, autorka filozofie objektivismu, tvrdila, že skupina jako taková nemá žádná práva. Tvrdila, že pouze jednotlivec může vlastnit práva, a proto výraz „individuální práva“ je nadbytečný, zatímco výraz „kolektivní práva“ je protimluv. Podle tohoto názoru člověk nemůže ani získat nová práva vstupem do skupiny, ani ztratit práva, kterými disponuje. Člověk může být ve skupině bez nouze nebo ve skupině menšinově, bez práv. Podle této filozofie individuální práva nepodléhají veřejnému hlasování, většina nemá právo odhlasovat práva menšiny, politickou funkcí práv je právě ochrana menšin před vůlí většiny a nejmenší menšinou na zemi je jednotlivec. To by mohlo být argumentováno v rozporu s myšlenkou korporátní osobnosti.