Teoretické perspektivy kriminality mladistvých
Klasická kriminologie zdůrazňuje, že příčiny trestné činnosti spočívají spíše v jednotlivci pachatele než v jeho vnějším prostředí. Pro klasiky jsou pachatelé motivováni racionálními vlastními zájmy a je zdůrazněna důležitost svobodné vůle a osobní odpovědnosti. Nejjasnějším příkladem tohoto přístupu je teorie racionální volby. Uvádí, že lidé zvažují pro a proti spáchání trestného činu a proviní se, když první převažuje nad druhým. Ústředním nedostatkem teorie racionální volby je, že sice může vysvětlit, kdy a kde lidé páchají trestnou činnost, ale nedokáže moc dobře vysvětlit, proč se lidé vůbec rozhodnou páchat trestnou činnost. Stejně tak nedokáže vysvětlit rozdíly mezi jednotlivci a skupinami v jejich sklonu k páchání trestné činnosti. James Q. Wilson řekl, že je třeba vzít v úvahu svědomí a sebekontrolu potenciálního mladého pachatele a že tyto atributy jsou tvořeny rodičovskou a společenskou podmíněností. Racionální volba nevysvětluje, proč by měli zločiny páchat nepřiměřeně mladí lidé, muži, obyvatelé měst a chudí. (Walklate: 2003 s. 2) Ignoruje také vliv, který na ně mohou mít mladí lidé vrstevníci, a skutečnost, že někteří mladíci mohou být méně schopni přesně předvídat důsledky svých činů než jiní. Teorie racionální volby nebere v úvahu prokázané korelace mezi určitými sociálními poměry a osobnostmi jednotlivců a sklony k páchání zločinů.
Teorie sociální dezorganizace
Současné pozitivistické přístupy se obecně zaměřují na kulturní a sociálně-ekonomické prostředí, kterému byl mladý člověk vystaven, a na to, jak tyto podmínky mohou být kriminogenní. Tyto teorie de-zdůrazňují individuální děj a zdůrazňují, že kriminální chování je do značné míry určováno faktory, které se vymykají kontrole mladého člověka.
Teorie sociální ekologie nebo sociální dezorganizace říká, že kriminalita vzniká rozpadem tradičních hodnot a norem. S největší pravděpodobností k tomu docházelo v městských oblastech s přechodnou populací a vysokou mírou migrace, což by vedlo k rozpadu rodinných vztahů a společenství, protichůdných hodnot a rostoucí neosobnosti.
Teorie kmene je spojována hlavně s dílem Roberta Mertona. Měl pocit, že ve společnosti existují institucionalizované cesty k úspěchu. Teorie kmene tvrdí, že zločin je způsoben obtížemi, které mají lidé žijící v chudobě při dosahování společensky hodnotných cílů legitimními prostředky. Protože například lidé se špatným dosaženým vzděláním mají potíže dosáhnout bohatství a postavení zajištěním dobře placeného zaměstnání, je pravděpodobnější, že k dosažení těchto cílů použijí kriminální prostředky.
Merton navrhuje pět úprav tohoto dilematu:
Potíž s teorií kmenů spočívá v tom, že nezkoumá, proč by děti z rodin s nízkými příjmy vůbec měly mít špatnou úroveň vzdělání. Důležitější je skutečnost, že velká část kriminality mládeže nemá ekonomickou motivaci. Teorie kmenů nevysvětluje násilnou kriminalitu, typ kriminality mládeže, který způsobuje veřejnosti největší obavy.
S teorií kmenů souvisí i subkulturní teorie. Neschopnost mladých lidí dosáhnout společensky ceněného postavení a cílů vede k tomu, že skupiny mladých lidí tvoří deviantní nebo delikventní subkultury, které mají své vlastní hodnoty a normy. (Eadie & Morley: 2003 s.552) V rámci těchto skupin může být kriminální chování skutečně ceněno a může zvyšovat postavení mládeže. (Walklate: 2003 s.22) Pojem delikventní subkultury je relevantní pro zločiny, které nejsou ekonomicky motivovány. O členech mužských gangů by se dalo tvrdit, že mají své vlastní hodnoty, jako je úcta k bojovým schopnostem a odvaze. Není však jasné, jak se tím liší od „obyčejných“ mladých mužů neporušujících zákony. Dále není vysvětleno, proč by lidé neschopní dosáhnout společensky ceněných cílů měli nutně volit kriminální náhražky. Subkulturní teorie byly kritizovány za to, že příliš ostře rozlišují mezi tím, co je deviantní a co je „normální“. (Brown: 1998, s. 23) Existují také pochybnosti o tom, zda mladí lidé vědomě odmítají hodnoty hlavního proudu. (Brown: 1998, s. 23)
Teorie diferenciálního sdružování se také zabývá mladými lidmi ve skupinovém kontextu a zabývá se tím, jak by je tlak vrstevníků a existence gangů mohly vést ke kriminalitě. Naznačuje, že mladí lidé jsou motivováni k páchání trestných činů delikventními vrstevníky a učí se od nich kriminální dovednosti. Jako faktor pro upuštění od páchání trestných činů byl uváděn také snížený vliv vrstevníků poté, co muži uzavřou sňatek. Existují pádné důkazy, že mladí lidé s kriminálními přáteli častěji páchají trestné činy sami. Může se však stát, že pachatelé dávají přednost vzájemnému sdružování, než aby delikventní vrstevníci způsobili, že někdo začne páchat trestné činy. Dále je zde otázka, jak se delikventní vrstevníci ze skupiny zpočátku stali delikventy.
Teorie označování uvádí, že jakmile jsou mladí lidé označeni jako kriminálníci, je u nich větší pravděpodobnost, že někoho urazí. (Eadie & Morley: 2003 s.552) Myšlenka je taková, že jakmile je mladý člověk označen jako deviant, může tuto roli přijmout a je u něj větší pravděpodobnost, že se spojí s ostatními, kteří byli označeni podobně. (Eadie & Morley: 2003 s.552) Teoretici označování říkají, že u mužských dětí z chudých rodin je větší pravděpodobnost, že budou označeni jako devianti, a že to může částečně vysvětlit, proč je u mladších pachatelů mužského pohlaví nižší třídy. (Walklate: 2003 s. 24)
Kriminalita mladistvých jako mužský fenomén
Zločin mládeže je neúměrný, páchaný mladými muži. Feminističtí teoretici a další zkoumali, proč tomu tak je. (Eadie & Morley: 2003 s.553) Jedním z náznaků je, že myšlenky mužnosti mohou u mladých mužů zvýšit pravděpodobnost, že budou urážet. Být tvrdý, silný, agresivní, odvážný a soutěživý může být způsob, jak mladí muži vyjadřují svou mužnost. (Brown: 1998 s.109) Vykonávání těchto ideálů může u mladých mužů zvýšit pravděpodobnost, že se zapojí do asociálního a kriminálního chování. (Walklate: 2003 s. 83) Alternativně spíše než mladí muži jednající tak, jak jednají kvůli společenskému tlaku, aby se přizpůsobili maskulinním ideálům; mladí muži mohou být ve skutečnosti přirozeně agresivnější, odvážnější atd. Stejně jako biologické nebo psychologické faktory, způsob, jakým se k mladým mužům chovají jejich rodiče, je může učinit náchylnějšími k urážkám. (Walklate: 2003 s. 35) Podle studie vedené kriminalistou Kevinem M. Beaverem z Floridské státní univerzity se dospívající muži, kteří disponují určitým typem variace v určitém genu, s větší pravděpodobností hrnou k delikventním vrstevníkům. Studie, která vychází v zářijovém čísle Journal of Genetic Psychology 2008, je první, která stanovila statisticky významnou souvislost mezi afinitou k asociálním skupinám vrstevníků a konkrétní variací (nazývanou 10-opakovaná alela) dopaminového transportního genu (DAT1).
Learning & Social Learning Theory Model
Viz Behavior analysis of child development pro rozsáhlý mikrosociální model vývoje antisociálního chování. Tento model se dívá na vývoj antisokálního chování jako na vývoj interakce člověka a prostředí v průběhu po sobě jdoucích setkání. Dívá se na funkci chování a na úspěch osob při naplňování této funkce. Dívá se na rozložení výplaty v čase v momentální interakci- intimně v rodinném vztahu a později v partnerských vztazích.
Individuální psychologické nebo behaviorální rizikové faktory, které mohou zvýšit pravděpodobnost urážení, zahrnují inteligenci, impulzivnost nebo neschopnost oddálit uspokojení, agresivitu, empatii a neklid. (Farrington: 2002)
Děti s nízkou inteligencí si ve škole pravděpodobně povedou hůře. To může zvýšit pravděpodobnost urážení, protože nízká úroveň vzdělání, nízká vazba na školu a nízké vzdělávací aspirace jsou všechny rizikové faktory pro urážení samy o sobě. (Walklate: 2003 s. 2) Děti, které mají ve škole špatné výsledky, také častěji chodí za školu, což je také spojeno s urážením. (Farrington: 2002 s.682) Pokud je teorie kmenů nebo subkulturní teorie platná, špatná úroveň vzdělání by mohla vést ke zločinu, protože děti nebyly schopny dosáhnout bohatství a postavení legálně. Nicméně je třeba mít na paměti, že definování a měření inteligence je problematické.
Mladí muži jsou zvláště pravděpodobně impulzivní, což by mohlo znamenat, že neberou v potaz dlouhodobé důsledky svého jednání, mají nedostatek sebekontroly a nejsou schopni odložit okamžité uspokojení. To může vysvětlovat, proč nepřiměřeně urážejí. (Farrington: 2002 str.682) (Walklate: 2003 str. 36) Impulzivnost je některými vnímána jako klíčový aspekt osobnosti dítěte, který předpovídá urážení. (Farrington: 2002 str.682) Není však jasné, zda jsou tyto aspekty osobnosti důsledkem „deficitů výkonných funkcí mozku“, (Farrington: 2002 str.667) nebo důsledkem rodičovských vlivů nebo jiných sociálních faktorů. (Graham & Bowling: 1995 str.32)
Mezi rodinné faktory, které mohou mít vliv na urážení dítěte, patří: úroveň rodičovského dohledu, způsob, jakým rodiče kárají dítě, rodičovský konflikt nebo odluka, kriminální rodiče nebo sourozenci, týrání nebo zanedbávání rodičů a kvalita vztahu mezi rodiči a dětmi (Graham & Bowling: 1995 s. 33)
Děti vychovávané osamělými rodiči s větší pravděpodobností začnou urážet než ty, které žijí se dvěma přirozenými rodiči, nicméně jakmile se vezme v úvahu vazba, kterou dítě cítí ke svému rodiči (rodičům) a úroveň rodičovského dohledu, děti v rodinách s jedním rodičem nebudou urážet více než ostatní. (Graham & Bowling: 1995 s. 35) Konflikt mezi rodiči dítěte je také mnohem více spojen s urážením než výchova osamělým rodičem. (Walklate: 2003 s. 106)
Pokud má dítě nízký rodičovský dohled, je mnohem větší pravděpodobnost, že bude urážet. (Graham & Bowling: 1995) Mnoho studií zjistilo silnou korelaci mezi nedostatečným dohledem a urážením a zdá se, že to je nejdůležitější vliv rodiny na urážení. (Farrington: 2002 s.610) (Graham & Bowling: 1995 s.38) Když rodiče běžně nevědí, kde jsou jejich děti, jaké jsou jejich aktivity nebo kdo jsou jejich přátelé, děti častěji chodí ze školy a mají delikventní přátele, z nichž každý je spojen s urážením. (Graham & Bowling: 1995 s.45,46)
Nedostatečný dohled je spojen se špatnými vztahy mezi dětmi a rodiči, protože děti, které jsou často v konfliktu se svými rodiči, mohou být méně ochotné diskutovat s nimi o svých aktivitách. (Graham & Bowling: 1995 s.37) Děti se slabou vazbou na své rodiče jsou pravděpodobnější, že uráží. (Graham & Bowling: 1995 s.37)
Vzhledem k tomu, že rozvoj kriminality u mládeže je ovlivněn mnoha faktory, má úsilí o prevenci komplexní rozsah. Služby prevence zahrnují činnosti, jako je vzdělávání a léčba závislostí na návykových látkách, rodinné poradenství, mentoring mládeže, výchova rodičů, podpora vzdělávání a ochrana mládeže.