Termín kulturní materialismus se vztahuje ke dvěma samostatným vědeckým snahám:
Navzdory Marxovu vlivu na obě snahy se obě formy kulturního materialismu ve skutečnosti nepřekrývají.
Kulturní materiál je antropologická výzkumná orientace. „Vychází z jednoduchého předpokladu, že lidský společenský život je odpovědí na praktické problémy pozemské existence“ (Harris 1979:xv).
Byl ovlivněn spisy Karla Marxe a Friedricha Engelse, ale je to materialismus odlišný od marxistického dialektického materialismu. Stejně tak se liší od filosofického materialismu. Dílo Thomase Malthuse podnítilo Harrise k tomu, aby reprodukci považoval za stejně důležitou jako výrobu. Výzkumná strategie byla také ovlivněna prací dřívějších antropologů, včetně Edwarda Tylora a Lewise Henryho Morgana, kteří v 19. století poprvé navrhli, že kultury se v průběhu času vyvíjely od méně složitých ke složitějším. Leslie White a Julian Steward a jejich teorie kulturní evoluce a kulturní ekologie se zasloužili o znovuzrození evolucionistických teorií kultury ve 20. století a Harris se jimi inspiroval při formulaci kulturního materialismu. Poprvé tento název navrhl v roce 1968 v Harrisově knize The Rise of Anthropological Theory (Vzestup antropologické teorie), která byla rozsáhlou kritikou západního myšlení o kultuře.
Epistemologické zásady
Kulturní materialismus je vědeckou výzkumnou strategií a jako takový využívá vědeckou metodu. K dalším důležitým principům patří operační definice, falzifikovatelnost Karla Poppera, paradigmata Thomase Kuhna a pozitivismus, který poprvé navrhl Auguste Comte a zpopularizoval Vídeňský kroužek. Základní otázkou, která vyvstává při aplikaci vědeckých technik na pochopení rozdílů a podobností mezi kulturami, je, jak výzkumná strategie „zachází se vztahem mezi tím, co lidé říkají a myslí jako subjekty, a tím, co říkají, myslí a dělají jako objekty vědeckého zkoumání“ (Harris 1979:29). V reakci na to kulturní materialismus rozlišuje mezi behaviorálními událostmi a myšlenkami, hodnotami a dalšími mentálními událostmi. Rozlišuje také mezi emickými a etickými operacemi. Etické operace jsou v rámci kulturního materialismu takové, při nichž jsou popisy a analýzy přijatelné pro domorodce jako reálné, smysluplné a vhodné. Etické operace jsou takové, při nichž se používají kategorie a pojmy pozorovatele a jsou schopny vytvářet vědecké teorie. Výzkumná strategie upřednostňuje etické jevy chování.
Kulturní materialismus tvrdí, že sociokulturní jevy obvykle nevznikají náhodně, souhrou idejí nebo díky určitým sociálním strukturám, ale spíše pravděpodobně vyplývají z tlaků ve vztazích mezi obyvatelstvem, jeho ekonomikou, technologií a prostředím. Kulturní materialismus uznává čtyři univerzální složky sociokulturních systémů:
V rámci tohoto rozdělení kultury kulturní materialismus prosazuje tzv. princip pravděpodobnostního infrastrukturního determinismu. Podstatou jeho materialistického přístupu je, že infrastruktura je téměř za všech okolností nejvýznamnější silou, která stojí za vývojem kultury. Struktura a nadstavba nejsou považovány za „bezvýznamné, epifenomenální reflexy infrastrukturních sil“ (Harris 1979:72). Struktura a symbolické/ideové aspekty působí jako regulační mechanismy v rámci systému jako celku.
Výzkumná strategie předpokládá, že je pravděpodobnější, že v dlouhodobém horizontu infrastruktura pravděpodobně určuje strukturu, která pravděpodobně určuje nadstavby, než v opačném případě. Podobně jako v dřívějším marxistickém myšlení jsou tedy materiální změny (například v technologii nebo prostředí) považovány za do značné míry určující vzorce společenské organizace a následně ideologie.
Navzdory dluhu vůči ekonomickým teoriím Marxe a Engelse odmítá kulturní materialismus marxistickou dialektiku, která zase vychází z teorií filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela.
Jak říká Harris ve svém Kulturním materialismu: Harris: „Boj o vědu o kultuře“.
Vládnoucí skupiny v historii i prehistorii vždy prosazovaly mystifikaci společenského života jako první linii obrany proti skutečným nebo potenciálním nepřátelům. V současném politickém kontextu slouží idealismus a eklekticismus k zastírání samotné existence vládnoucích tříd, čímž se vina za chudobu, vykořisťování a degradaci životního prostředí přesouvá z vykořisťovatelů na vykořisťované. Kulturní materialismus se staví proti kulturnímu idealismu a eklekticismu, protože tyto strategie svými zkreslenými a neúčinnými analýzami brání lidem pochopit příčiny válek, chudoby a vykořisťování. Kulturní materialismus se staví proti dialektickému materialismu ze stejných důvodů. Jako politická ideologie se marxisticko-leninský dialektický materialismus snaží podpořit boj proti vykořisťování tím, že prosazuje vědecky neodůvodněný pocit jistoty ohledně budoucnosti. Tentýž pocit jistoty však dává další příležitosti k udržení vykořisťování novými vládnoucími třídami a poskytuje těmto novým třídám propracovanou ideologii pro ospravedlnění samoúčelného zastírání vykořisťovatelských aspektů státních systémů, které ovládají. Znevažování pozitivistických epistemologií může vést k dialektické nevyhnutelnosti i té nejprohnilejší analýzy. Kulturní materialismus tvrdí, že odstranění vykořisťování nebude nikdy dosaženo ve společnosti, která z důvodů politické účelnosti rozvrací empirickou a operační integritu sociálních věd. Protože bez zachování empirické a operacionální kritiky se nikdy nedozvíme, zda to, co někteří nazývají demokracií, je novou formou svobody, nebo novou formou otroctví. (Harris 1979:158)
V literární a kulturní teorii má materialismus jako rodící se disciplína postmarxistický charakter. Jonathan Dollimore a Sinfield autoři knihy Political Shakespeare tuto metodologii zahájili. Ta zahrnuje analýzu jakéhokoli historického materiálu (včetně literatury) v politizovaném rámci.
Čtyři charakteristiky této metody jsou:
Kulturní materialisté jdou nad rámec marxismu v tom, že se zaměřují na marginalizované skupiny, nikoli pouze na třídní konflikt. V tomto smyslu je radikálnější a subverzivnější.
Kulturní materialisté zachovávají morální etickou a materiální základnu marxismu, ale nepřijímají jeho teleologické cíle. Významným kulturním materialistou byl Raymond Williams.
Kulturní materialismus je teoretický směr, který se objevil na počátku 80. let 20. století spolu s novým historismem. Termín zavedl Raymond Williams, který jím označil teoretické spojení levicového kulturalismu a marxistické analýzy. Zatímco však Marx měl tendenci zobecňovat střet historických sil a soustředit se především na třídní boj, kulturní materialisté se zabývají konkrétními historickými dokumenty a snaží se analyzovat a rekonstruovat ducha doby v určitém historickém okamžiku. Williams považoval kulturu za „produktivní proces“, součást výrobních prostředků, a kulturní materialismus identifikoval to, co nazýval „reziduálními“, „emergentními“ a „opozičními“ kulturními prvky.
Kulturní materialisté se domnívají, že hegemonní struktury ve společnosti si přivlastňují kanonické a historicky významné texty, jako jsou Shakespeare a Austenová, a využívají je ve snaze potvrdit nebo zapsat určité hodnoty do kulturní imaginace. Alan Sinfield a Jonathon Dollimore měli na vývoj tohoto hnutí značný vliv a jejich práce Political Shakespeare je považována za stěžejní text. Sinfield a Dollimore určili čtyři charakteristické rysy kulturního materialismu jako teoretického nástroje:
Formováním analýzy daného materiálu se kulturní materialisté snaží upozornit na procesy, které používají současné mocenské struktury, jako je církev, stát nebo akademie, k šíření ideologie. Za tímto účelem zkoumají historický kontext textu a jeho politické implikace a následně si pomocí podrobné textové analýzy všímají dominantní hegemonické pozice. Poté navrhují možnost odmítnutí a/nebo podvrácení této pozice. Britský kritik Graham Holderness přesně definuje kulturní materialismus jako „politizovanou formu historiografie“.
Kulturní materialismus, který klade důraz na řešení otázek, jako je gender, sexualita, rasa a třída, měl vliv na literární vědu, zejména ve Velké Británii. Kulturní materialisté zjistili, že oblast renesančních studií je k tomuto typu analýzy obzvláště vnímavá. Tradiční humanistické čtení se často vyhýbalo zohledňování utlačovaných a marginalizovaných skupin při čtení textů, ale kulturní materialisté tyto skupiny při svém přístupu k literárním textům běžně zohledňují, čímž otevírají nové možnosti přístupu k otázkám reprezentace v oblasti literární kritiky.
Barry, P 2002, Beginning theory: an introduction to literary and cultural theory, Manchester University Press, Manchester.
Brannigan, J 1998, New historicism and cultural materialism, Macmillan, Houndsmills, Basingstoke, Hampshire & London.
Dollimore, J & Sinfield, A 1994, Political Shakespeare: essays in cultural materialism, 2. vydání, Manchester University Press, Manchester.
Milner, A 1993, Cultural materialism, Melbourne University Press, Melbourne.
MilnerA & Browitt, J 2002, Contemporary cultural theory, 3. vydání, Allen & Unwin, Crows Nest.
Price, B 1982, „Cultural Materialism“, American Antiquity, roč. 47, č. 1, s. 1. 4, s. 639-653.
Rivkin, J & Ryan, M 1998, Literary theory: an anthology, Blackwell Publishers, Massachusetts.
Ryan, K 1996, New historicism and cultural materialism: a reader, St. Martin’s Press, New York.