Labializace je v některých jazycích sekundární artikulační rys zvuků. Labializované zvuky zahrnují rty, zatímco zbytek ústní dutiny produkuje jiný zvuk. Termín je obvykle omezen na souhlásky. Když samohlásky zahrnují rty, nazývají se zaoblené.
Nejběžnější labializované souhlásky jsou labializované velary. Většina ostatních labializovaných zvuků má také simultánní velarizaci a tento proces pak může být přesněji nazýván labio-velarizace.
Labializace může také odkazovat na typ asimilačního procesu.
Labializace je nejrozšířenější sekundární artikulace ve světových jazycích. Je foneticky kontrastní mimo jiné v severozápadní kavkazské, atabaské a sališské jazykové rodině. Tento kontrast je rekonstruován také pro protoindoevropštinu, společného předka indoevropských jazyků.
Americká angličtina má tři stupně labializace: těsné zaoblení (/w/), mírné zaoblení (/fst/, /ʒ/, /tfst/, /dʒ/, počáteční /r/) a nezaokrouhlení, které se v samohláskách někdy nazývá „spread“. Tyto sekundární artikulace nejsou univerzální. Například francouzština má anglické mírné zaokrouhlení /fst/, /ʒ/ zatímco ruština nemá mírné zaokrouhlení ve svých postalveolárních frikativách (/ʂ ʐ ɕ ʑ/).
Ze 706 jazykových inventářů zkoumaných Ruhlenem (1976) se labializace vyskytovala nejčastěji u velárních (42%) a uvulárních (15%) segmentů a nejméně často u zubních a alveolárních segmentů. U non-dorzálních souhlásek může labializace zahrnovat také velarizaci. Labializace není omezena na zaoblení rtů. Následující artikulace byly buď popsány jako labializace, nebo byly nalezeny jako alofonické realizace prototypické labializace:
Východní Arrernte má labializaci na všech místech a způsobech artikulace; ta se historicky odvozuje od přilehlých zaoblených samohlásek, jako je tomu i v případě severozápadních kavkazských jazyků. Marshallština má také labializaci na všech místech artikulace s výjimkou koronálních obstruentů.
V mezinárodní fonetické abecedě je labializace velárních souhlásek označena zvýšeným w modifikátorem [ʷ] (Unicode U+02B7), jako v /kʷ/. (Jinde tato diakritika obecně označuje simultánní labializaci a velarizaci.[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text]) Existují také diakritiky, respektive [ɔ̹], [ɔ̜], pro označení větších nebo menších stupňů zaoblení. Ty se běžně používají u samohlásek, ale mohou se vyskytnout i u souhlásek. Například v athabaském jazyce Hupa, velární frikativa bez hlasu rozlišují tři stupně labializace, přepsané buď /x/, /x̹/, /xʷ/ nebo /x/, /x̜ʷ/, /xʷ/.
Rozšíření IPA má dva doplňkové symboly pro stupně zaokrouhlování: Spread /ɹ͍/ a open-rounded /ʒœ/. Má také symbol pro labialdentizované zvuky, /tʋ/.
Je-li požadována přesnost, mohou být abcházské a ubykhské artikulace přepsány s příslušnou frikativou nebo trylkem vyvýšeným jako diakritika: [tᵛ], [tᵝ], [tʙ], [tᵖ].
Pro jednoduchou labializaci Ladefoged & Maddieson (1996) vzkřísili starý symbol IPA, [ ̫]. Jejich hlavním příkladem je však Shona sv a zv, které přepisují /s̫/ a /z̫/, ale které se ve skutečnosti zdají být pískanými sykavkami, aniž by byly nutně labializovány. Otevřené zaokrouhlování anglického /f/ je také nezvelizováno.
Labializace také odkazuje na specifický typ asimilačního procesu, kdy se daný zvuk labializuje vlivem sousedních labiálních zvuků. Například /k/ se může stát /kʷ/ v prostředí /o/, nebo /a/ se může stát /o/ v prostředí /p/ nebo /kʷ/.
V severozápadních kavkazských jazycích i v některých australských jazycích se zaokrouhlování přesunulo od samohlásek k souhláskám, čímž vznikla široká škála labializovaných souhlásek a v některých případech zůstaly jen dvě fonémové samohlásky. Zdá se, že tomu tak bylo například v Ubykhu a východním Arrernte. Labiální samohlásky obvykle stále zůstávají, ale jen jako alofony vedle nyní labiálních souhláskových zvuků.