Vědomí • Předvědomí
Nevědomí • Libido • Drive
Id, ego a super-ego
Psychoanalytická interpretace
Transference • Resistance
Psychoanalytické osobnostní faktory
Psychosexuální vývoj
Psychosociální vývoj
Freudovská psychoanalytická škola
Analytická psychologie
Ego psychologie
Sebeopsychologie • Lacanian
Neofreudovská škola
Neopsychoanalytická škola
Objektové vztahy
Interpersonální • Relativní
The Independent Group
Příloha • Ego psychologie
Sigmund Freud • Carl Jung
Alfred Adler • Anna Freud
Karen Horney • Jacques Lacan
Ronald Fairbairn • Melanie Klein
Harry Stack Sullivan
Erik Erikson • Nancy Chodorow
Výklad snů
Čtyři základní pojmy
Za principem slasti
Historie psychoanalýzy
Psychoanalytici
Psychoanalytický trénink
Mezilidský svět kojence (1985) je jedním z nejvýraznějších děl psychoanalytika Daniela N. Sterna, ve kterém popisuje vývoj čtyř vzájemně propojených smyslů vlastního já. Tyto smysly vlastního já se vyvíjejí v průběhu života, ale v citlivých obdobích v prvních dvou letech života dělají významné vývojové pokroky. Matka nebo jiná postava primární vazby hraje rozhodující roli v pomoci kojenci s tímto vývojovým procesem.
Při narození dítě prožívá svět jako přehradu zdánlivě nesouvisejících smyslových podnětů, které se postupně učí společně „zapřahat“ pomocí podnětů, jako je „hédonický tón“ (emoční kvalita), a časových a intenzitních vzorců sdílených mezi podněty. Tento proces integrace a organizování prožitku, nazývaný emergentní pocit vlastního já, trvá asi dva měsíce. Slouží jako „základ pro schopnost dítěte učit se a tvořit“[potřebná citace] a je tím, co Stern považuje za pocit vlastního já, který je narušen při negativních příznacích schizofrenie a jiných psychotických poruch.
Zhruba po dvou měsících dosáhne organizace smyslového prožitku dítěte bodu, kdy je schopno dostatečně uspořádat prožitek tak, aby měl integrované epizodické vzpomínky. To umožňuje vyšší úroveň sofistikovanosti organizování budoucích zážitků, protože dítě je schopno rozeznat diskrétní invariantní objekty z intermodálních smyslových podnětů a pomocí nich dospět k zobecnění toho, co může v budoucnu očekávat od svého okolí. V tomto procesu si dítě také uvědomí své vlastní rysy („self-invarianty“), které dítěti dávají pocit vlastního jádrového já jako entity odlišné od ostatních objektů v jeho okolí.
Dítě si během této doby také vytváří generalizované reprezentace svých interakcí se svým primárním pečovatelem, což je koncept související s teorií vazby a poučený o ní. Dítě se dozví, zda může být závislé na tom, že jeho pečovatel zajistí jeho potřeby a typy afektivních a behaviorálních reakcí, které může očekávat ve specifických situacích, které slouží jako základ pro jeho budoucí styl vazby. Důležitou rolí pečovatele během této doby je pomoci dítěti při regulaci jeho vlivu [citace nutná]. Nakonec, pokud vše půjde dobře, dítě si tyto zkušenosti internalizuje s primární figurou vazby a bude schopno vyvolat tyto vzpomínky, aby si pomohlo samo regulovat svůj vliv [citace nutná]. Stern věří, že ruptury během této fáze vývoje mají za následek hraniční patologii [citace nutná].
Zhruba po sedmi měsících si dítě začne uvědomovat, že jeho myšlenky a zkušenosti jsou odlišné od myšlenek a zkušeností jiných lidí, že existuje mezera mezi její subjektivní realitou a realitou jiných lidí. Při správném naladění podle primární postavy vztahu si však dítě také začne uvědomovat, že tuto mezeru lze překlenout prostřednictvím intersubjektivních zkušeností, jako je sdílení vlivu a soustředění pozornosti. Nedostatek takového naladění, jak by se mohlo stát například v případě, že matka trpí depresí, může připravit dítě o dostatečné intersubjektivní zkušenosti, takže dítě není schopno se žádným smysluplným způsobem spojit s jinými lidmi, což podle Sterna může být základem narcistické poruchy osobnosti a asociální poruchy osobnosti.
Kolem patnácti měsíců dítě rozvíjí schopnost symbolického ztvárnění a jazyka a stává se schopno vytvářet komplexní abstraktní mentální ztvárnění zážitků, usnadňující intersubjektivitu, ale posouvající zaměření dítěte směrem k těm věcem, které mohou být ztvárněny a sděleny v jazyce.
Poruchy (např. týrání, trauma), ke kterým dochází v citlivých obdobích a tím narušují důležité vývojové procesy, mohou mít závažnější následky než „urážky“ v pozdějším věku. Podle Sterna se tyto poruchy mohou projevit v jakémkoli časovém okamžiku a o výsledném konfliktu rozhodne spíše povaha než čas urážky. Pozdější psychopatologie se navíc projeví v doméně související s citlivým obdobím, ve kterém k urážce došlo.
Co se týče terapie, Stern zdůrazňuje význam „okamžiků současnosti“ jako potenciálu ke změně a růstu u klienta i terapeuta, ale i v terapeutickém vztahu. Ty lze popsat jako okamžiky intersubjektivní emoční příbuznosti a jsou podle Sternova názoru nezbytné pro pozitivní terapeutický výsledek.
Kritici uvádějí, že povaha urážek během citlivých období nedokáže předvídat specifické klinické problémy, které se následně rozvinou, což podkopává klinickou užitečnost této teorie.