Model sociální identity deindividuačních efektů (nebo SIDE model) je teorie vyvinutá v sociální psychologii a komunikačních studiích. SIDE vysvětluje účinky anonymity a identifikovatelnosti na skupinové chování. Stala se jednou z několika teorií technologií, které popisují sociální efekty počítačově zprostředkované komunikace.
Model SIDE poskytuje alternativní vysvětlení pro účinky anonymity a dalších „deindividuačních“ faktorů, které klasická teorie deindividuace (např. Diener, 1980; Zimbardo, 1969) nedokáže dostatečně vysvětlit. Model naznačuje, že anonymita mění relativní salienci osobní vs. sociální identity, a tím může mít hluboký vliv na skupinové chování.
SIDE se vyvinula jako kritika deindividuační teorie. Deindividuační teorie byla vyvinuta, aby vysvětlila fenomén, že v davu se lidé stávají schopnými činů, které by racionální jedinci normálně neschvalovali (viz také psychologie davu). V davu, jak by se mohlo zdát, se lidé stávají vyděděnými a chovají se antinormativně. Rané verze deindividuační teorie (např. Zimbardo, 1969) to považovaly za důsledek sníženého sebeuvědomění a odpovědnosti. Diener (1980) a další se později zaměřili více výhradně na ztrátu sebe sama jako na základní psychologický proces, který stojí za deindividuací.
Reicher (1982) kritizoval teorii deindividuace z několika důvodů. Mimo jiné historické důkazy a případové studie silně naznačovaly, že psychologický proces navržený teorií deindividuace (ztráta vlastního já) se v davu nevyskytuje (McPhail, 1991). Metaanalýza empirického výzkumu deindividuace potvrdila, že neexistují konzistentní empirické důkazy pro procesy, které navrhuje (Postmes & Spears, 1998). Naopak: anonymita a snížené sebeuvědomění zvyšují citlivost na lokální normy. Výzkumníci SIDE došli k závěru, že neexistuje dobrá empirická podpora pro proces deindividuace a faktory, které by měly způsobovat deindividuaci, mají vysoce variabilní účinky na chování (Reicher, Spears, & Postmes, 1995). SIDE navrhuje, aby neexistovaly žádné plošné nerozlišující účinky anonymity, ale aby účinky anonymity byly ovlivněny a mohly být pochopeny pouze prostřednictvím jejich interakce se sociálním kontextem.
Reicher (1982, 1987) také zpochybnil konceptualizaci deindividuace jako ztráty vlastního já. Tento proces předpokládá, že jednotlivci mají unitární sebepojetí, které si mohou více či méně uvědomovat. Reicher a další tvrdili, že jednotlivci nemají unitární smysl pro vlastní já. Teorie sociální identity například poukazuje na to, že vlastní smysl pro vlastní já je tvořen osobní identitou a vícero sociálními identitami, které se všechny spojují, aby utvářely vlastní osobnost. Sociální identity se pravděpodobně stanou základem pro sebedefinici, když je tato sociální identita výrazná, například při srovnávání mezi „jimi“ a „námi“. Jedním z důsledků salience je „depersonalizace“. Všimněte si, že ve výzkumu sociální identity není depersonalizace totéž jako deindividuace nebo ztráta vlastního já (srov. záznam o depersonalizaci, abyste si přečetli, co to není). Ve výzkumu sociální identity se termín depersonalizace vztahuje k přechodu na skupinovou úroveň sebekategorizace, v níž se na vlastní já a ostatní pohlíží z hlediska jejich skupinových identit.
Podle teorie sebekategorizace (Turner et al., 1987) činí depersonalizace vnímání vnější skupiny stereotypnějším. Vnímání sebe sama se také posouvá: členové vlastního a jiného ingroupu se stávají vzájemně zaměnitelnými a jednotliví sebe-stereotypy ve smyslu atributů skupiny. Depersonalizace tak transformuje jedince na členy skupiny, kteří regulují své chování podle norem v rámci skupiny. Důležité je, že na rozdíl od deindividuace psychologický stav depersonalizace neznamená ztrátu racionality nebo behaviorální disinhibici; spíše se jedinec chová racionálně a reguluje chování podle standardů ingroupu. Tyto myšlenky z teorie sociální identity a teorie sebekategorizace poskytly nejen klíčové ingredience pro Reicherovu kritiku teorie deindividuace, ale jsou také základem, na kterém byla SIDE modelována.
Vývoj modelu SIDE
Model byl nejprve pojmenován Lea a Spears (1991) a později vyvinut v sérii publikací (Lea & Spears, 1992; Postmes, Spears, & Lea, 1998; Spears & Lea, 1994). Model SIDE převzal Reicherovy představy o davu a aplikoval je a rozšířil na počítačově zprostředkovanou komunikaci. První výzkumy v této oblasti naznačily, že podobně jako teorie deindividuace byli uživatelé online počítače náchylní k plamenům a jiným disinhibicím v důsledku snížení sociálních podnětů (Kiesler, Siegel, & McGuire, 1984). Model SIDE byl vyvinut v první instanci, aby zohlednil protichůdné účinky sociálních podnětů v online skupinách. SIDE tedy předpokládala, že účinky v davu a v online prostředí vykazovaly některé podobné vlastnosti.
První ucelené prohlášení SIDE bylo od Reichera, Spears, & Postmes (1995). Podle SIDE může přístup k sociální identitě vysvětlovat mnoho účinků pozorovaných v deindividuačním výzkumu a v davové psychologii, stejně jako v počítačově zprostředkované komunikaci. Pro pochopení účinků faktorů, jako je anonymita a redukované podněty na skupinové chování, je třeba vzít v úvahu sociální a meziskupinový kontext. SIDE tvrdí, že anonymita a sociální kontext v interakci mají kognitivní a strategické důsledky.
Skupinové ponoření a anonymita mají kognitivní důsledky, které ovlivňují relativní salienci osobních a sociálních identit. Tyto faktory nevedou ke ztrátě vlastního já, jak navrhuje deindividuační teorie. Anonymita a ponoření do skupiny může spíše posílit salienci sociální identity a tím depersonalizovat sociální vnímání druhých a vlastního já. SIDE tvrdí, že k tomu dochází hlavně proto, že (vizuální) anonymita zastírá individuální rysy a mezilidské rozdíly. V důsledku snížené viditelnosti jedince v anonymních skupinách je proces depersonalizace zvýrazněn a kognitivní úsilí vnímat skupinu jako entitu je zesíleno. Za předpokladu, že existuje nějaký základ pro vnímání sebe a druhých jako členů jedné skupiny, anonymita proto zvyšuje salienci sdílené sociální identity. Čistým výsledkem je, že lidé budou mít tendenci vnímat sebe a druhé z hlediska stereotypních skupinových rysů a jsou podle toho ovlivňováni (Postmes, Spears, & Lea, 1998).
Je důležité poznamenat, že anonymita neovlivňuje automaticky ani mechanicky salienci sociálních identit. Jednotlivec může být identifikován tak, aby podporoval individuovanější vnímání člověka nebo alternativně, aby podporoval silnější sociální kategorizaci. V několika případech může větší identifikovatelnost jedince posílit sociální kategorizaci. K tomu může dojít zejména v kontextech, v nichž jsou tyto sociální kategorie potenciálně smysluplné, a tudíž přístupné, a kdy je členství ve skupinách vizuálně jasně identifikovatelné (jak je tomu v případě pohlaví, určitých rasových charakteristik, postižení atd., viz Spears, Postmes, Lea, & Wolbert, 2002).
SIDE tak popisuje kognitivní proces, kterým je salience sociální identity ovlivněna absencí nebo přítomností individuující informace. Je důležité poznamenat, že tento proces může fungovat pouze do té míry, do jaké existuje od počátku určitý pocit mrzutosti. Pokud jedinci anonymně interagují v nepřítomnosti jakékoli konkrétní sociální identity nebo skupinových hranic, anonymita by měla opačný účinek zvýraznění izolace jedince od skupiny nebo dalšího zatemnění skupinových hranic (např. Lea & Spears, 1991; Postmes, Spears, Sakhel & De Groot, 2001). Když se obě možnosti spojí, anonymita ve skupině má buď účinek zesílení sdílené sociální identity, která je již zavedena, jakkoli je rudimentární, nebo může zesílit individuální nezávislost, která existuje v kontextech, ve kterých není k dispozici žádná sdílená identita. Druhý proces, kdy anonymita poskytuje lidem možnost vyjádřit a rozvíjet identitu nezávislou na sociálním vlivu skupiny, je dále rozpracován ve Strategické SIDE.
Strategická SIDE tedy navrhuje, že anonymita může být „používána“ méně mocnými skupinami k vyjádření aspektů jejich identity. To se může zdát podobné účinkům, které má anonymita na odpovědnost v klasické deindividuation teorii. Nicméně, na rozdíl od deindividuation teorie, SIDE bere v úvahu kontext mezi skupinami, v rámci kterých dochází k identifikovatelnosti a anonymitě. Z toho vyplývá, že ztráta odpovědnosti nevede k vyděděnému nebo náhodnému antinormativnímu chování jednotlivců, kterým se deindividuation teorie zabývá. Podle SIDE anonymita spíše ovlivňuje schopnost skupiny vyjádřit svou identitu, a tedy zapojit se do cíleného a ingroup normativního chování, čímž se mění mocenské vztahy mezi skupinami. Úzká spojitost mezi vyjádřením identity a mocí navržená SIDE může vysvětlit vzorované a cílené chování davů, jejichž násilné akce (pokud k nim dojde) jsou velmi často symbolické, nikoli náhodné (Reicher, Spears, & Postmes, 1995).
Kromě anonymity mezi skupinami SIDE také zvažuje strategické účinky anonymity uvnitř skupin. Zde SIDE zvláště zkoumala důsledky anonymity (stejně jako izolace) od ostatních členů ingroup: Na jedné straně to zbavuje jednotlivé členy skupiny sociální podpory od jejich kolegů, a to může bránit jejich schopnosti vyjádřit svou ingroupovou identitu tváří v tvář mocné a nesympatické outgroup. Na druhé straně vědomí, že ostatní členové ingroup nejsou schopni identifikovat své já, může mít důsledky pro (zejména) nízké identifikátory, aby se cítili méně oddaní ingroupovým normám.
Dnes se SIDE používá k vysvětlení dopadů anonymity a sociální izolace v různých kontextech. Výzkum SIDE se zaměřil zejména na davy a kolektivní akce, na on-line týmy, elektronické vztahy a virtuální komunity, sdílení znalostí a v poslední době na sociální dopady sledování (např. prostřednictvím CCTV nebo elektronického značení).