Personologie, je nedávná „New Age“ varianta starověké pseudovědy fyziognomie, která úzce souvisí s vyvráceným studiem frenologie. Je to systém čtení z tváře, který má ukázat korelaci mezi fyzickými rysy a vzhledem osoby a jejím chováním, osobností a charakterem. Mainstreamová věda považuje personologii za zcela falešnou pseudovědu.
Podle „slovníku psychologie“ od Andrewa M. Colmana (druhé vydání: Oxford University Press, 2006) „personologie“ je psychoanalytický termín „…zavedený americkým psychologem Henrym Alexanderem Murrayem (1893-1988) k označení teorie osobnosti a společenského chování, v níž jsou potřeby a osobnost člověka považovány za integrovaný celek.“
Personologie je podle Naomi Tickleové, zakladatelky Mezinárodního centra pro osobnost, vyvinuta ve 30. letech 20. století Edwardem Vincentem Jonesem, soudcem losangeleského obvodního soudu. Jones si všiml vzorců chování těch, kteří se dostavili k jeho soudu, začal si dělat poznámky a nakonec dokázal, že dokáže předvídat chování lidí z pozorování jejich obličejových rysů a dalších fyzických struktur. Jones fascinován svým objevem upustil od své soudní práce a začal „zkoumat“ obor s využitím starší literatury publikované o tomto tématu významnými autory, jako byl Johann Kaspar Lavater. Jones prý sestavil seznam 200 různých obličejových rysů, který později zúžil na 68. I když se má za to, že Robert L. Whiteside a další zúžili počet na 68, nikoli Jones.
Whiteside, redaktor novin, se stal horlivým zastáncem personologie a Tickle tvrdí, že „udělal vědu“ dokazující platnost personologie v experimentu, který „použil 1 068 subjektů a zjistil, že přesnost je lepší než 90%“. Whiteside údajná studie se neobjevuje nikde v žádné vědecké literatuře.
Robert L. Whiteside a další, kteří jsou spojováni s rozvojem a zdokonalováním personologie, používali vědecké metody k validaci znaků třikrát různě v průběhu 20 let v druhé polovině 20. století. Velká část vlastnické práce je k dispozici prostřednictvím Personologického institutu.
Příklady domnělých personologických korelací
Neexistuje nic známého z psychologické nebo lékařské vědy, ani žádné z jejích subdivizí, jako je neurověda, které by podporovaly jakékoli tvrzení o personologii nebo její domnělá vysvětlení.
Personologie jako pseudověda
Podle The Skeptics Dictionary, spolupráce literatury, která se pokouší demystifikovat tvrzení o nadpřirozenu, paranormálním a pseudovědeckém jevu, soudce Jones nezahájil žádné kontrolované experimenty, které by snad mohly jeho tvrzení vyvrátit. S odkazem na knihu Stephena Careyho „A Beginner’s Guide to Scientific Method“ soudce Jones přesně nedodržel vědeckou metodu, a proto přispěl k tomu, že personololgie by mohla být považována za pseudovědu. Soudce Jones dokončil první krok vědecké metody pozorováním korelace mezi rysy obličeje a osobností, nicméně nedokončil přesně kroky dvě a tři. Neučinil žádný vědecky podložený pokus vysvětlit, proč tato korelace mohla vyústit, ani nepřistoupil k nezaujatému vědeckému testování. Robert Whitehead si zjevně uvědomil mezery v Jonesově teorii a pokračoval ve snaze vědecky dokázat, že personologie není pseudověda. Údajně provedl svou vlastní studii, o které tvrdí, že měla 90% míru přesnosti, nicméně, jak již bylo uvedeno dříve, výsledky studie nejsou publikovány v žádném vědeckém časopise. Tato míra přesnosti byla určena průzkumem účastníků studie a položením tří otázek: byl popis jejich osobnosti přesný; byla odborná doporučení užitečná, když byla dodržována; a získali z analýzy užitek. Tyto otázky jsou vysoce subjektivní a ti, kteří se průzkumu zúčastnili, by je mohli intrepretovat jinak. Jones a Whitehead společně vytvořili dva případy toho, co Carey nazývá „poznávacími znaky pseudovědy“. Prvním spáchaným omylem je omyl o falešné anomálii, který zahrnuje zkreslení nebo vynechání faktů pro posílení vědeckých zjištění. Jonesova studie se týkala pouze jeho osobních účtů v soudní budově ohledně korelace mezi rysy obličeje a osobností. Nejedná se o vědecký způsob záznamu dat a informace mohly být snadno vymazány nebo přetvořeny tak, aby odpovídaly požadovaným výsledkům. Whitehead se pokusil tento rozpor napravit tím, že skutečně provedl legitimní vědeckou studii se značným množstvím účastníků. Protože však nelze nalézt žádné informace týkající se tohoto experimentu, vede to také k možnosti zfalšovaných informací. Dalším z Careyho omylů, které mohou být spojeny s personologií, jsou nedovolené kauzální závěry. Tímto „poznávacím znamením“ se rozumí, když je kauzální souvislost zjištěna pouze na základě korelace nebo souběžné odchylky. Ani Jones, ani Whitehead nebyli schopni vědecky dokázat svou kauzální souvislost nade vší pochybnost. Je velmi dobře možné, že souvislost je čistě náhodná a nedostatek vědeckých údajů takovou věrohodnost jen podporuje.